Dvě trofeje a smolná třináctka. Svitková hrála na slavné adrese jen pětkrát a doufá: Snad se koleno uklidní

Školákům začnou prázdniny až za měsíc, vy je máte už teď. Jak se vám cestuje po Anglii?

Zatím příjemně. Až do loňska jsem mezi sezonami vždycky doháněla školu, nikdy jsem neměla úplně čistou hlavu. Teď už jsem inženýrka a můžu tři týdny křížem krážem jezdit po Anglii. Zastavím se i v Česku a budu doufat, že v červenci budu moct vyrazit na sraz nároďáku. Snad se koleno uklidní, v téhle sezoně mi dalo zabrat.

V únoru jste s ním byla na operaci, i kvůli tomu jste odehrála jen tři zápasy v lize a dva v Lize mistryň.

Nebyla to sezona snů, z pohledu herního vytížení a četnosti zdravotních pauz byla moje nejhorší. Dvě angíny, jedna další nemoc a pak to koleno. Ani jednou jsem netrénovala v kuse byť jen 14 dnů. Tohle bych už nechtěla zažít.

Ale dva góly v Lize mistryň byste si chtěla zopakovat, ne? Na podzim jste se trefila v obou partiích s albánskou Vllaznií.

Povedl se mi už první zápas v lize s West Hamem, nahrávala jsem na třetí gól. Když už jsem hrála, měla jsem ze sebe dobrý pocit. Totéž v trénincích, ale brzdily mě časté výpadky. Od listopadu už to kvůli bolavému kolenu moc nešlo. Po Vánocích jsem ještě odjela na soustředění, kde jsem definitivně odpadla.

Doufala jste, že po operaci bude lépe?

Šla jsem na ni s tím, že bych za šest týdnů mohla být zpátky na hřišti. Jenže...

Nastaly komplikace?

Dostala jsem do toho zánět, tahali mi z kolena vodu. A když jsem si před dvěma týdny konečně znovu mohla zahrát, přišel potom další zánět.

S trochou nadsázky, nepřinesla vám smůlu třináctka na dresu? Ve West Hamu jste měla desítku.

Nejsem pověrčivá, třináctce pořád věřím. Číslo bych změnila jen v případě, že by se smůla se mnou táhla i v příští sezoně. Chtěla jsem mít aktivní dovolenou, ale teď všechno podřizuju kolenu. Průběžně ho leduju a uvidíme, co bude dál.

Zmínila jste, že jste koncem sezony dostala symbolických deset minut proti West Hamu, kde jste hrála dva roky před odchodem do Chelsea. To bylo domluvené?

Klub nechtěl, aby pro mě sezona skončila už na podzim. Bylo to hezké gesto. Dostala jsem deset minut, ale i taková porce byla na moje koleno dost.

Vychutnala jste si napínavou bitvu o titul i z lavičky a tribuny? Druhý Manchester United měl jen o dva body méně.

Po všem, čím jsem si v sezoně prošla, jsem byla ráda, že jsem to mohla prožívat aspoň na trénincích. Viděla jsem, jak jsou holky perfektně koncentrované a ve formě. Chtěly jsme všechny čtyři možné trofeje, ale i tak jsme spokojené. V FA Cupu nám finále vyšlo, v Ligovém poháru ne.

A Liga mistryň, v které jste dokráčely do semifinále?

Dostaly jsme nejtěžší skupinu, přesto jsme postoupily z prvního místa. Ve čtvrtfinále jsme vyřadily Lyon, historicky nejúspěšnější tým ženské Champions League. I semifinále se silnou Barcelonou bylo vyrovnané: bála se, jestli projde do finále.

Prošla.

Ale těsně. Dokázaly jsme si, že jsme na dobré cestě, pořád máme kam růst. Taky bylo fajn, že první zápas s Barcelonou u nás na Stamford Bridge řídila česká rozhodčí Jana Adámková s asistentkou Lucií Ratajovou. Musím říct, že to zvládly skvěle a ukázaly svoji kvalitu.

Na Stamford Bridge, kde je doma mužský tým Chelsea, jste si taky zahrála, viďte?

Jasně, v listopadu derby s Tottenhamem. Přišlo 38 tisíc lidí. Velký zážitek a jeden z mých splněných snů. Chlapům se sezona tolik nepovedla, v lize skončili dvanáctí, tak snad jsme aspoň my udělaly fanouškům radost.

Otevřel vám první rok v Chelsea oči ještě víc? V ženském fotbale není moc prestižnějších adres.

První velký skok pro mě znamenal už přestup ze Slavie do West Hamu, přišla jsem do jiného světa. Totéž se dá říct o posunu do Chelsea, kterou můžete přirovnat k mužskému Manchesteru City. Sedm titulů za posledních devět let je báječná bilance. Z toho čtyři v řadě za sebou, což se v novodobé historii nikomu nepovedlo.

Jak je to možné?

Všechno začíná a končí u klubové filozofie. Hráčky jsou v hierarchii na prvním místě a všechno se jim podřizuje. Stará se o nás hodně lidí a servis je propracovaný do posledního detailu. Jako u chlapů.

Ještě na chvíli do Česka: jste ráda za Slavii a její double?

Moc to holkám přeju. Doba se posunula, zápasy české ligy jdou sledovat přes internet a někdy i v televizi. Když se mi to nekrylo s programem v Chelsea, dívala jsem se na slávistky. Poprvé v historii vyhrály ligu i pohár dvakrát za sebou, což je obrovský úspěch.

Navíc měly mistrovskou korunovaci přímo na hlavním stadionu v Edenu.

A už předtím přišlo na derby na Letnou skoro šest tisíc lidí. Ženský fotbal jde krůček po krůčku nahoru, ale nesmí se ustrnout. Všechno je to o propagaci: když fanoušci o nás nebudou vědět, nepřijdou. V Londýně se termíny našich zápasů připomínají na každém kroku, zato v Česku se to zatím moc nedaří.

Třeba by pomohl premiérový postup reprezentace na velký turnaj. Vaše parťačky z národního týmu na jaře porazily Jamajku a Maroko, dva účastníky letošního mistrovství světa.

Únorový turnaj v Austrálii se navzdory dvěma porážkám povedl, holky se neměly za co stydět. Vzhledem k časovému posunu jsem ráno mrkla na poločas a pak šla na trénink, něco jsem si pouštěla i zpětně. V dubnu přišla porážka v Rakousku, ale celkově snad můžeme říct, že se posouváme dopředu.

Bude to vidět i v nové Lize národů? Na podzim začnete v „béčkové" skupině se Slovinskem, Běloruskem a Bosnou.

Určitě bychom měly postoupit do áčka. Nejtěžším soupeřem bude Slovinsko, které se v poslední době hodně zvedlo. Moc se těším, bude to lepší než obyčejné přáteláky. Kvůli zraněním jsem toho za reprezentaci v předchozích dvou letech moc neodehrála, ráda bych to napravila. Budu přemlouvat koleno, ať mi toho dovolí víc.