Článek
„Honza není člověk, Honza je bůh,“ tohle skandování má zaryté v paměti každý, kdo se jen mihnul v 80. letech minulého století kolem československého ligového fotbalu.
Berger byl fenomenální dirigent, fotbalový pojem. I průšvihář. Pro fanoušky Sparty však hlavně idol. Ne, to je málo. Prostě bůh, jak často křičeli sborově.
„Na to, že jsem byl problémový a někteří mě dodnes mají za alkoholika, můžu být s kariérou spokojený. Odmala jsem honil jen míč a snil o tom, že se třeba dostanu do ligy. Jsem vděčný, že to jsem i díky skvělým spoluhráčům bohatě překročil,“ říká pro ČTK.
Svůj fotbalový život shrnul před časem i v pořadu na webu Sport.cz Kopačky na hřebíku.
Byl pestrý. I trable jej provázely, nikdy to moc neskrýval. Decentně řečeno míval potíže s disciplínou.
Konstruktérem hry byl ale naprosto jedinečným. „Připravoval jsem šance, přihrával jsem, nebyl jsem žrout, to byli útočníci,“ vysvětluje s odstupem, proč nevstřelil moc branek.
Pár však přece jen… Tu nejkrásnější - jak sám hodnotí - dal proti Watfordu. „Do šatny pak za námi přišel Elton John, každému podal ruku a věnoval desku,“ přidává často vzpomínku na věhlasného zpěváka a majitele anglického klubu, se kterým se Sparta potkala na pohárové scéně.
Byl podle mnohých hráčem pro světové top kluby. Zní možná těžko pochopitelně - pro současníky - že v roce 1983 odmítl nabídku milion dolarů od Realu Madrid, když emigruje a bude oblékat jeho barvy. Berger vše vnímal v širším kontextu.
„Real se neodmítá, je to nejlepší klub na světě. S ohledem na rodinu jsem ale musel. Neměl jsem věk, aby mě komunisti pustili. Kdybych emigroval, rok bych nehrál a o dvě děti bych musel žádat přes Červený kříž. S fotbalem navíc v té době začínal synovec Patrik. Nikoho z rodiny jsem svým odchodem nechtěl ohrozit,“ líčí olympijský vítěz z Moskvy a bronzový z Eura 1980 v Itálii.
K úspěchům s nároďákem přidal jeden mistrovský titul s Duklou a dva se Spartou. V anketě Sparťan století kdysi obsadil druhou příčku za Andrejem Kvašňákem. Za reprezentaci odehrál 30 zápasů a dal tři góly. V roce 1984 byl vyhlášen čs. fotbalistou roku.
Odseděl 35 dnů na Ruzyni
Ale došlo i na zádrhely. Na čas dokonce úplně dohrál, když v roce 1982 kvůli urážce tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka byl odsouzen k čtyřletému trestu vězení. Podmíněnému. Před pobytem na protialkoholním léčení si ovšem ve vazbě na Ruzyni odseděl plných 35 dnů. „Honza není člověk…!“ burácelo to nečekaně i za mřížemi z úst spoluvězňů, kteří byli zaskočeni nečekanou společností
„Bachařům se to samozřejmě nelíbilo. Vždycky jsem říkal, co si myslím, režim jsem kritizoval. Mladí už asi nepochopí, proč jsem odmítl Real. Synovi Tomášovi (bývalý ligový fotbalista) je 40, a když jsem mu doporučil film Bony a klid, aby viděl, jak to dříve fungovalo, spoustě věcí ani nerozumí,“ vrací se Berger k minulosti.
Právě dnes je mu tedy sedmdesát, nemluví o žádném výraznějším zdravotním problému, dokonce mu stále nedělá problém obout kopačky, případně vymalovat.
To ostatně provozoval nějaký čas i v cizině. „Real jsem musel oželet, ale velkou životní zkušeností pak pro mě bylo angažmá ve Švýcarsku,“ připomíná, že se na konci kariéry přece jen dostal do ciziny.
Malířina ho pořád baví. Že je na fotografii s náčiním, není zdaleka jen nachystaná póza, ale stále realita. „Nabíjí mě, proto ji rád dělám. Navíc to bude už padesát let, co s mou paní žijeme společně, takže si od sebe potřebujeme občas odpočinout,“ připomíná, ale rodinu neopomíjí, hlavně vnoučata.
Dodnes také objíždí fotbalová hřiště se svou XI. Honzy Bergera s řadou internacionálů. „Ještě si i zahraju. Mladí to oběhají a my starší tomu dáváme rozum … Na 70 let si nepřipadám,“ dodává Berger.
