Lavička o osudové Spartě, Forrestu Gumpovi i plánech po šedesátce: Ještě nekončím, něco je v jednání

Jak se cítíte coby čerstvý šedesátník?

Jako při každých narozeninách si uvědomuju, že čas rychle utíká. Ale pořád se snažím dívat dopředu a žiju přítomností. Půvabné je, že angličtina má pro přítomný čas slovo present, což se mi moc líbí.

Present čili v přeneseném slova smyslu dar?

Přesně tak. Já už jeden hezký, zážitkový ke kulatinám dostal od rodiny, minulý týden jsem byl s manželkou v Londýně. Zašli jsme na odvetu čtvrtfinále Ligy mistrů Chelsea s Realem a užili jsme si město. Londýn je jedno velké mraveniště, ale když přijdete do Hyde Parku, cítíte se stejně příjemně jako třeba v pražské Stromovce.

Jsou příjemné i vaše nynější dny? Po loňském konci v Kuvajtu jste bez práce.

Dobrovolně jsem přibrzdil a užívám si čas s manželkou. Jak jsem zmiňoval, roky utíkají a každá společná chvíle je vzácná. Dřív jsem byl pořád v zápřahu, ovšem po návratu z Kuvajtu si dopřávám relax.

Ale v trenérském důchodu ještě nejste, viďte?

Zatím se do něj nechystám. Něco je v jednání, ale konkrétní s dovolením být nechci. Snad jen: kdyby to vyšlo, bylo by to od nové sezony.

Vida, Vítězslav Lavička je pořád v kurzu. Ve fotbalovém zákulisí se mluvilo třeba o Hradci Králové, kde končí Miroslav Koubek.

Nabídek se objevilo víc, ale kromě té jedné jsem poděkoval a odmítl. Když mi zazvoní telefon, potěší to. Zvlášť poté, co jsem byl delší dobu mimo český fotbal v Polsku a Kuvajtu.

Mimochodem, čím byste byl, kdybyste nedělal fotbal?

Znáte film o Forrestu Gumpovi?

Znám, je to klasika.

Jeden z mých oblíbených. Mám rád hlášku o životě jako bonboniéře.

Nikdy nevíš, co ochutnáš?

Hodně mi pomohli rodiče, fotbalistou jsem se stal i díky nim. V dětství mě vozili 25 kilometrů od nás z Plasů na tréninky do Plzně. Ještě mi nebylo ani sedmnáct, když jsem z dorostu nakoukl do áčka Škodovky a dostal první ligové minuty. Začal jsem tušit, že bych se fotbalem mohl živit.

A za tři roky se ozvala Sparta. Jaké to bylo, když jste poprvé uslyšel nabídku z Letné?

Trochu se mi zamotala hlava.

Vám? Moc se tomu nechce věřit, vždycky jste byl racionální povaha.

Nezapomínejte, že mi tenkrát bylo dvacet. Ve Spartě byla a pořád je obrovská konkurence, ale já moc neřešil, jestli je složité dostat se do sestavy, nebo ne. Trenér Ježek mi věřil a já se mu to snažil vrátit.

Vrátil jste mu to třeba 14. září 1983.

Výhra 3:2 nad Realem! Tenhle zápas řadím nejvýš.

Jak se stane, že Sparta porazí Real?

V tu chvíli jsme to sami pořádně netušili. Zpětně znovu musím ocenit kouče Ježka a fanoušky, přišlo jich 40 tisíc. Moc nám pomohli. A za dva týdny jsme zvládli i odvetu, na Santiago Bernabéu jsme uhráli remízu 1:1. Zvláštní je, že ve dvaceti letech vám postup přes Real přijde jako přirozená věc. Naplno mi to došlo až časem.

Jako hráč jste se Spartou sedmkrát vyhrál československou ligu, ale co další štace?

Na všech adresách mi bylo krásně, nic bych neměnil. Slovy klasika: všude, kde jsem byl, jsem byl rád. Třeba na vojně v Chebu jsem z lehkovážnějšího mladíka vyspěl v chlapa.

V Hradci Králové, Bohemians a Chrudimi jste už nehrál o tituly jako ve Spartě. Velká změna?

Hlavní pro mě bylo, že vždycky o něco šlo. Motivace nikdy nechyběla. V Hradci jsem se chtěl  rozehrát po zranění kolena a z druhé ligy pomoct zpátky do první, což se povedlo. V Bohemce se hrálo o záchranu, což bylo na jednu stranu stresující, ale taky jsem díky tomu poznal fotbal z jiné strany. A Chrudim? Tam jsem končil jako hráč a začínal jako trenér, respektive asistent.

Kdy jste si řekl, že budete trenérem?

Už při prvním vážném zranění, bylo mi kolem pětadvaceti. Měl jsem všelijaké myšlenky, ale nedovedl jsem si představit, že bych měl od fotbalu úplně odejít. Takže jsem rovnou začal studovat, kluby i trenéři mi to umožnili. Pomohlo mi, že jsem poznal spoustu trenérských vzorů. Pánové Žaloudek, Ježek, Uhrin, Ščasný, Ivan Hašek, Hřebík... Nerad bych na někoho zapomněl.

Zapomenout se nedá ani na vaši první velkou trenérskou štaci na Žižkově, viďte? Domácí zápasy s tradičním výkopem v 10.15 a nečekaný ligový bronz.

Z dnešního pohledu mi to připadá neuvěřitelné. Na podzim 2002 jsme hráli ještě starý Pohár UEFA a zažívali v něm kouzelné momenty. Přešli jsme přes Glasgow Rangers: v prvním zápase jsme v azylu na Strahově vyhráli 2:0 a v odvetě nám stačila porážka 1:3. Tenkrát ještě při shodném celkovém skóre platilo pravidlo o zvýhodnění gólů na hřišti soupeře. Hezky se vzpomíná i na další dvojzápas se Sevillou, přestože nás vyřadila.

Po Žižkově následovala dlouhá zastávka v Liberci a váš první samostatný trenérský titul.

Když chcete být úspěšní, potřebujete skvělou partu lidí od hráčů přes trenéry až po další profese. A přesně tohle se v Liberci sešlo. Začínal jsem tam se Standou Grigou, s kterým jsem v osmdesátých letech hrával ve Spartě, a v roce 2006 přišel titul.

Osm let poté jste si ho vychutnal i se Spartou, která od té doby na ligové zlato čeká. Napadlo by vás, že bude půst tak dlouhý?

Nenapadlo. Tenkrát ve Spartě si to sedlo podobně jako předtím ve zmiňovaném Liberci. Za trofejemi šli úplně všichni, každý člen týmu. Věřím, že se to Spartě povede letos a po devíti letech bude zlatá. Stejně jako já slaví kulatiny. (usmívá se)

V listopadu jí bude 130 let.

Titul by tomuhle jubileu slušel, sezona je rozjetá nadějně. Celá Sparta na mě působí dobře: dlouhá jarní série bez porážky, reakce týmu v zápasech, vystupování trenérů... Ovšem uznávám, že konkurence je silná, Slavii zatím zvýhodňuje lepší vzájemná bilance. Pro nestranného fanouška je takhle napínavý závěr ligy to nejlepší, co může být.

To nejlepší, co může být, se vám povedlo i v australském Sydney. Co bylo víc? Titul, nebo nevšední zážitky v daleké zemi? Australané jsou pozitivní lidé, což vám muselo vyhovovat.

Fotbalově i po životní stránce to vyšlo dokonale. Pomohlo mi, že jsem s sebou měl manželku i obě dcery. Přitom jsem ze začátku netušil, jestli kývnu, nebo ne.

Co vás přesvědčilo?

S mým tehdejším asistentem Michalem Zachem mě pozvali přímo do Sydney a všechno nám představili. Město, stadion, klubovou filozofii... Nějaký čas jsem se rozkoukával, v zahraničí jsem nebyl ani jako hráč. Nakonec z toho byl titul hned v první sezoně, ve finále proti Melbourne jsme zvládli penalty. Austrálie mi otevřela oči.

A co Polsko? Dva roky jste trénoval ve Vratislavi.

Śląsk se zachraňoval v první lize a pro mě byla velká výzva převzít tým, který je dole. Sestupu jsme se vyhnuli a s asistentem Zdeňkem Svobodou jsme poznali spoustu fajn lidí. Na fotbalové Polsko se u nás neprávem pohlíží s despektem. Přitom kvalita týmů, infrastruktury i celé Ekstraklasy je na vysoké úrovni.

Loni jste trénoval kuvajtskou reprezentaci, ale po neúspěšné kvalifikaci na mistrovství Asie jste odešel. Špatná zkušenost?

Vůbec ne. Šel jsem tam s vědomím, že to přesně takhle může dopadnout. Podepsal jsem krátkodobou smlouvu a po kvalifikaci angažmá skončilo. V téhle části planety jsem nikdy předtím nepracoval a zvlášť v roce, kdy se v regionu hrálo mistrovství světa, to byla hodně zajímavá zkušenost. Učil jsem se za pochodu a musel si zvyknout, že co se včera domluvilo, dneska neplatí. Ovšem ničeho nelituju.

Zůstává vám vlastně nějaký nesplněný fotbalový sen?

Správný chlap by měl mít sny v jakémkoliv věku a já nejsem výjimka. Jeden sen pořád mám, ale nebudu prozrazovat. Zpátky k té životní bonboniéře: budu ji otvírat i po šedesátce a uvidím, co ochutnám.