Maroko má bronzový sen, zbývá poslední krok. Nehrajeme jen za sebe, ale za celý kontinent, ví trenér

Než budeme dál mluvit o současnosti, na chvíli se vrátíme do minulosti. Můžeme?

1982: Svěží Alžírsko na mundialu ve Španělsku překvapilo výhrou nad západním Německem, jenže nakonec mu byla k ničemu. Němci ve skandálním zápase porazili Rakušany – a oba týmy šly díky lepšímu skóre na úkor Alžířanů dál, což i po čtyřiceti letech budí rozpaky.

1990: Kdo by nemiloval rozesmátého útočníka Rogera Millu? S hladovými kumpány v Itálii dokráčel mezi osm nejlepších. Mohlo být i líp, kdyby Anglii ve čtvrtfinále nespasil dnešní populární glosátor Gary Lineker.

1994: Rozpálené Spojené státy tleskaly lehkonohým Nigerijcům, kteří hned napoprvé smetli 3:0 Bulharsko v jeho nejslavnější éře. Těsné osmifinále rozhodl copatý Ital Roberto Baggio.

2002: Premiéra Senegalu na MS – a hned čtvrtfinále! Parta kolem nebožtíka Papy Bouby Diopa v Koreji šokovala hned úvodním vítězstvím nad mistry světa z Francie.

2010: Kdo ví, jak by to s Ghanou v Jižní Africe dopadlo, kdyby uruguayský rebel Luis Suárez ve čtvrtfinále rukama neodrazil míč letící do branky. A pak škoda zpackaných penalt.

Zmíněné příběhy afrických senzací letos trumflo Maroko, které ze všech týmů z černého kontinentu došlo na mistrovství světa nejdál. Pokřik věrných fanoušků „dima Maghreb" (navždy Maroko) se na šampionátu stal klasikou a v sobotu může doprovázet předávání bronzových medailí. Ano, až takhle daleko trenér Radžradžuí a jeho chlapci doletěli.

V Kataru začali nečekanou remízou 0:0 s Chorvatskem, s kterým si to rozdají i o historickou placku. „Víme, že nehrajeme jen za sebe, ale za celou Afriku," vykládá trenér Radžradžuí.

Hlavní zbraně jeho týmu: vášeň, forma stěžejních hráčů z velkých evropských klubů i pevná obrana. Maročané inkasovali jen třikrát čili nejméně ze všech týmů, které ještě zůstávají ve hře. V semifinále s Francií (0:2) však tři borci z defenzivy odpadli kvůli zranění a je otázka, jestli se stihnou dát dohromady. Absence stopera Romaina Saíse a krajního univerzála Nussajíra Mazrávího, kteří marodili už během turnaje, by mohly být fatální.

Partie zklamaných semifinalistů se někdy hrají jen z povinnosti, ale to by neměl být sobotní případ. I kvůli Chorvatům, kteří můžou navázat na bronz z Francie 1998 a stříbro z minulého šampionátu, což by pro čtyřmilionovou zemi byla pohádka. „Máme za sebou povedený turnaj a bronz je pro nás obrovskou motivací," vzkazuje kapitán Luka Modrič.

Pro jeho zemi zatím pokaždé platilo: postup ze skupiny = medaile. Pravda, letos to není taková jízda jako před čtyřmi lety v Rusku, kde se Chorvatsko zastavilo až ve finále. Modrič a spol. v Kataru po 90 minutách vyhráli jediný zápas a chybí jim gólový útočník. V semifinále navíc přišla facka od Argentiny, která v pohodě vyhrála 3:0.

„Kdyby nám někdo před měsícem řekl, že budeme hrát o bronz, brali bychom to," tvrdí kouč Zlatko Dalič. „Být třetí na světě není málo."