Článek
Na slavném stadionu United se přitom Poborský proháněl během EURO 1996 v dresu české repezentace, aniž by tušil, že brzy oblékne neméně slavný dres Rudých ďáblů...
Napadlo vás, když jste poprvé na Old Trafford nastoupil v dresu české reprezentace proti Německu v utkání ME 1996, že za pár týdnů by stadion mohl být vaším domovem?
Samozřejmě ne. Já jsem nějaké nabídky měl po té úspěšné pohárové sezoně se Slavií. Samo sebou menší nabídky, z francouzské ligy, a i dalších zahraničních klubů, tohle mě nenapadlo, ani jsem o něčem podobném v té době nepřemýšlel.
Za starou gardu United si Karel Poborský vždycky rád zakope. Na archivním snímku z roku 2019 při utkání legend přeskakuje Christiana Nerlingera z Bayernu Mnichov.
Když jste se do Manchesteru vrátili k semifinále, měl jste za sebou zápas s Portugalskem a básnil o vás celý svět.
To už situace byla jiná. A celého našeho týmu také. Pořád jsme neměli co ztratit, najednou jsme však zjistili, že to jde a že mužstvo šlape, parta je výborná, že ostatní mužstva z nás mají respekt, a to se také potvrdilo. A vlastně v tom zápase jsme zase měli štěstí. Podržel nás gólman a sešlo se všechno, co k tomu patří.
Kolik nabídek na přestup k vám po lobu proti Portugalsku přilétlo?
To nedokážu říct. V průběhu mistrovství určitě deset, ale opravdu kvalitních ze špičkových klubů. Nemohu říct, že to byly starosti. Hodně jsem je filtroval a s manažerem jsme byli domluvení, že vše vyřešíme po turnaji. Ta volba byla jasná. Já chtěl - když už jsem nabídku dostal - pochopitelně tu největší, což byl Manchester.
Sir Ferguson, trenér Manchesteru United, za Vámi přišel před finále přímo do hotelu?
Jediný, s kým jsem se já osobně setkal, byl právě trenér Ferguson. Zeptal se jenom na jednu věc: Jestli bych měl zájem o Manchester a jestli má pokračovat v nějakém jednání. Samozřejmě jsem řekl, že ano. Já jsem ani nevěřil, že za mnou přišel on sám osobně. Volali mi z recepce na pokoj, že ně mě dole čeká. Jenže na turnaji byla spousta vtípků podobného ražení, takže první zavolání jsem ignoroval. Až když zavolal podruhé, seběhl jsem dolů. Byl to pro mě příjemný šok.
Když jednání se Slavií proběhla a vy jste letěl do Manchesteru na prohlídku, neměl jste podle vyprávění sportovní boty.
Je to tak. Běhal jsem bos, protože v nemocnici se žádné nenašly. Jednalo se o zdravotní testy, nikoliv kondiční, takže za pět minut jsem byl hotový. Kluboví doktoři se tehdy akorát divili, že za sebou nemám žádnou operaci. Jejich údiv jsem pochopil až když jsem přišel do Anglie a viděl dorostence, kteří měli všichni operovaná kolena a kotníky. Tehdy mi teprve došlo, že se diví, že nemám nic operovaného.
Jaké bylo působit v týmu po boku bouřliváka Erika Cantony?
To je jeho nálepka. Skoro přizabil fanouška, dostal za to trest, ale jinak to byl téměř až introvert, velice tichý v šatně. Když nebylo něco zásadního, v podstatě nebylo vidět, že tam je. Až do chvíle, než přišel na hřiště, kde dominoval a všemu šéfoval.
Dres ďáblů tehdy oblékala i slavná generace. Beckham, Scholes, Giggs... Jací byli?
Užívali si, že se dostali na výsluní. Měli k sobě blíž, to byla taková partička. Ale když jsem něco potřeboval, vždy mi pomohli. Naopak s nimi byla možná větší legrace než s cizinci.
David Beckham v dobách, kdy hrál za Manchester United
Konkurentem pro vás byl právě Beckham. Vnímal jste ho jako superstar?
Tenkrát jeho sláva vyletěla strašně nahoru. Dal se dohromady s Viktorií a v ten moment byl větší hvězdou mediální než fotbalovou. Jeho fotbalové výkony s tím šly ale ruku v ruce, neboť David byl obrovský talent. V šatně byl naopak v pohodě, pro každou legraci, normální kluk. Ale jakmile vyšel ven, bylo to jako když někam přijeli Beatles. Strašné, co lidén vyváděli a jak z něho šíleli. Už tenkrát bych jeho život žít nechtěl.
Stále jezdíte hrát za internacionály Manchesteru United. Jak sledujete současný tým z Old Trafford?
Manchester prošel po Fergusonovi obdobím pro klub nikoli úplně světlým. Spíš bych řekl černým, protože se střídali manažeři, celá jedna generace skončila a v podstatě téměř celý kádr se vyměnil. I fotbal, který současné mužstvo hraje, se se změnil. Už to není tak ofenzivní pojetí, jako dřív, převládá spousta taktických věcí, na což si musí fanoušci zvykat.
Už deset let Manchester na další mistrovskou korunovaci čeká. Dostává z tohoto pohledu váš titul punc výjimečnosti?
Jsem první český hráč, který získal v Premier League titul. Nebyl jsem základním stavebním kamenem sestavy, nemohu mluvit o nějaké extrémní zásluze. Na druhou stranu z hlediska prestiže je neuvěřitelné být šampion v dresu Manchesteru United. Obrovsky si toho vážím!
