Článek
Česká jednadvacítka aktuálně tráví reprezentační pauzu na východě Čech. V pátek hraje přípravu se Srbskem, v úterý v nedalekém Hradci Králové kvalifikační střetnutí s Portugalskem.
Když Ambros (21) přicházel na rozhovor, hned hlásil s čajem v ruce: „Byl jsem se projít po Hradci, krásné město.“
Poznávali vás lidi?
(rozesměje se) Tady ne, ale u nás v Uherském Hradišti občas ano. V Polsku je to ale jiný level. Tam fotbal úplně milují. U nás v Zabrze tím žijí nejen o víkendu, ale i během týdne. Každý zápas je pro ně svátek.
Váš spoluhráč Patrik Hellebrand obdržel pozvánku do seniorské reprezentace. Nemyslel jste si, že by mohla přijít i vám?
Určitě jsem nad tím přemýšlel, ale nemrzí mě to. Samozřejmě bych si tam chtěl zahrát, ale věřím, že můj čas přijde. Trochu jsme se o tom i bavili, že ta šance na A tým existuje. Jsem ale spokojený tady u jednadvacítky, čekají nás super zápasy.
Hodně jste s Patrikem probírali jeho pozvánku?
To si pište! Hraje teď suprově a moc mu to přeju. A hlavně – každý, kdo s ním někdy hrál nebo ho potkal, ví, že je to skvělý kluk. Moc si to zaslouží.
Na hřišti vám to oběma v Polsku klape, vedete ligu. Jak velký hlad po úspěchu v klubu je?
Górnik je historicky velký klub a dlouho se nic nevyhrálo. Dřív se moc nedařilo a nároky fanoušků jsou obrovské. Určitě už chtějí, aby jejich milovaný tým zase něco dokázal. A protože vidí, že máme šanci, tlak je cítit. My se ale s kluky snažíme ho nevnímat a soustředit se na každý zápas zvlášť. Sezona je dlouhá, nestačí jen dobře začít.
Čím si vysvětlujete, že to teď tak šlape?
Je před námi ještě hodně práce. Člověk si musí udržet vysokou úroveň až do konce sezony, což není snadné. Řekl bych ale, že nás drží nastavení v hlavách – jsme odhodlaní uspět. Máme kvalitní kádr a trenéři tomu dali jasný taktický směr. Není náhoda, že hrajeme nahoře.
Za poslední tři sezony vyhrál polskou Ekstraklasu vždy jiný tým. Je podle vás liga vyrovnanější než třeba česká?
S Patrikem (Hellebrandem) to často řešíme – polská liga je hodně vyrovnaná. V Česku máme Spartu, Slavii a Plzeň. Tam je skoro jisté, že jeden z nich titul získá. Jsou nad ostatními i finančně. V Polsku může vyhrát kdokoliv s kýmkoliv. Klidně první s posledním, to se děje běžně.
V kádru máte výrazné československé zastoupení. Oproti působení v Německu velká změna, že?
Rozhodně. Od šestnácti, co jsem v cizině, jsem měl jen ve Wolfsburgu po svém boku asi na měsíc Vaška Černého. Je fajn mít teď kolem sebe kluky, s nimiž si můžu popovídat česky. Řešíme i věci mimo fotbal. Jsem rád, že tam nejsem sám.
Vloni s vámi působil i Filip Prebsl. Jemu se ale příliš nevedlo.
Těžko říct proč. Mám ho moc rád, je to skvělý kluk i výborný fotbalista. Někdy se prostě nesejdou okolnosti. Možná sehrálo roli, že byl poprvé mimo Česko. Ale určitě mu to dalo zkušenosti. Fotbalově to zkrátka nevyšlo.
V zahraničí hraje často roli i jazyk. Ovládáte polštinu?
Teď už jo. Je to dost podobné češtině, rozuměl jsem od začátku a dnes už mluvím plynně. Občas mi ujede nějaké české slovo, ale domluvím se bez problémů. Rozhodně je to jednodušší než třeba němčina.
Němčinu ale taky umíte. To si můžete dobře pokecat s Lukasem Podolskim. Jaké je soužití s ním?
(rozesměje se) Zajímavé… Je to dost specifický typ člověka. Všem se úplně neotevírá, moc se nedruží. Ale je vidět, že se na vrchol dostal z nějakého důvodu. Za život však potkal tolik lidí, že si prostě vybírá, komu se víc otevře. Se spoluhráči však často říkáme, že ve čtyřiceti bychom už na to kašlali. On ale chodí na každý trénink, fotbal miluje a maká, jako by mu bylo o dvacet míň. Toho si na něm hrozně vážím.
Co jste si od něj zatím vzal?
Člověk ho samozřejmě sleduje, co dělá na hřišti i mimo něj. Já se od něj hlavně snažím okoukat střelu. Často se o tom spolu bavíme a dává mi rady.
Před přestupem do Zabrze jste působil v Německu. Dá se prostředí porovnat?
Často to řešíme, protože máme v týmu kluky z Německa. Polsko je takové menší Německo. Infrastruktura i zázemí se hodně zlepšují, ale ještě to není úplně ta úroveň. Němci jsou navíc extrémně precizní, všechno musí mít řád. Jakmile něco nejde podle plánu, je problém. Poláci tohle tak nehrotí.
Jste v Zabrze na přestup, ale Wolfsburg má na vás předkupní právo. Lákal by vás návrat do Německa?
Na to se těžko odpovídá. Uvidíme, až nějaká oficiální nabídka přijde. Hlava mi z toho ale neleží, protože jsem v Polsku spokojený. Klub je historicky velký, máme krásný stadion a já i dobrou pozici v týmu. Až něco přijde, sedneme si s agentem a probereme, co dál.
Kdyby přišla nabídka ze Slavie nebo Sparty, přemýšlel byste o návratu do Česka?
Těžko říct. O tom se nemůžu moc bavit. Uvidíme, až by nějaká nabídka přišla. Ale můj cíl je ještě zkusit zahraničí jinde. Nikdy ale nevíte, co se stane.
Sledujete české kluby v Evropě?
Jasně. Pouštím si zápasy českých týmů v pohárech, občas i ligu. O těch předních týmech mám přehled.
Vy sám pocházíte z Uherského Hradiště. Jak se vám sleduje Slovácko?
Upřímně? Hodně těžko. Bavíme se o tom s rodiči, kteří tam žijí a jsou víc v obraze. Ale už dlouho to k tomu směřovalo. Teď přišel zlom – odešli klíčoví hráči a tým se z toho těžko dostává. Doufám, že se zvednou a ligu zachrání.
Z Hradiště jste ale odešel brzy, že?
Jo, už ve třinácti jsem šel do Slavie. Bydleli jsme v Praze celá rodina a taťka za námi jezdil na víkendy. Než jsem odešel do Německa, zůstal jsem v Praze jen se starším bráchou, zbytek rodiny se vrátil na Moravu. Hodně mi to dalo do života a připravilo mě to na další kroky.
V čem konkrétně?
Musel jsem se o všechno starat sám – vařil jsem, pral, uklízel, žehlil. Zkrátka všechno. Když jsem pak přišel do Wolfsburgu, byl jsem už samostatná jednotka. Učil jsem se jazyk, poznával nové lidi. Bylo to super období.
To zní jako pořádná škola života.
Přesně tak. S rodiči se o tom často bavíme – kluci, co zůstali doma, měli tu cestu jinou. Já si vybral možná těžší, ale věřím, že správnou. Nechci machrovat, nebylo to jednoduché odejít od rodiny. Ale už jako malý kluk jsem chtěl být fotbalista a jsem rád, že se mi to splnilo.
Byly tehdy i jiné možnosti než Wolfsburg?
Byly. Pamatuju si testy v Southamptonu. Zvažovali jsme víc variant, ale rozvojově i s ohledem na profesionální kariéru vyšel nejlíp právě Wolfsburg. Navíc je to kousek od Česka, takže za mnou rodiče mohli jezdit.
A nakonec přišel i jeden bundesligový start.
Jo, hodně lidí mi tehdy gratulovalo, že jsem nejmladší Čech, který nastoupil v bundeslize. Je to hezké, ale beru to spíš jako malý krůček v kariéře. Zpětně si toho vážím, ale věděl jsem, že ještě nejsem připravený zůstat. Potřeboval jsem se zlepšit a doladit spoustu věcí – což se mi teď snad v Zabrze daří.
Daří se vám i v reprezentaci do 21 let. Jak se těšíte na zápas s Portugalskem?
Musíme se hlavně dobře připravit mentálně. Portugalsko má skvělé hráče, ale my taky. Musíme si věřit. Mrzí nás poslední zápas s Bulharskem (1:2), kde jsme si výhru ani nezasloužili. Musíme se z toho poučit a hrát hlavně dobře dozadu. Určitě můžeme překvapit a vyhrát.
