Jsem hlavně táta, až pak brankář, líčí nejlepší gólman extraligy. Nároďák? Doufal jsem v pozvánku

Jsem moc vděčný. A jak říkal i Karel Gott: „To jsem opravdu nečekal.“ Ale já fakt ne. Udělalo mi to ohromnou radost. Hokej hrajeme pro týmové úspěchy, ale individuální potěší taky. Obzvlášť ocenění pro nejlepšího gólmana v tak kvalitní soutěži. Beru to jako odměnu za svou práci. Je totiž pravda, že jsem toho zatím tolik nevyhrál. Mám nějaké bronzy, které jsem zahrabal do nějaké krabice, snad je ještě najdu. A třeba si je společně s touhle cenou někam vystavím v novém baráčku, který si ve Varech stavíme.

Po osobní stránce bych ani neřekl. Řekl bych, že za ty roky podávám konzistentní výkony. Ale teď určitě pomohlo, že jsme udělali týmový úspěch. A ve Varech se vytvořil poslední dva roky opravdu speciální tým. Jak se říká, jednotlivci dělají tým a tým dělá jednotlivce. Jsou to spojené nádoby, takhle to ocenění beru. Tým bez gólmana neuspěje a já jako brankář bez fungujícího týmu taky nemám šanci.

Trochu jsem doufal, že by pozvánka přijít mohla, ale nepočítal jsem s tím. Tři roky pod tímhle trenérským štábem byly, jaké byly. Děkuju jim, že jsem pod nimi mohl odchytat tři přípravné zápasy. Ale to je hokej. Buď vás kouč vybere, nebo ne. Ale jako kouč bych si taky vybral hráče, kteří se mi líbí.

Kterýkoliv gólman jede do reprezentace, věří si, že na to má a že tam patří. Samozřejmě mě mrzí, že jsem větší šanci nedostal. Teď se bavíme o Euro Hockey Tour, na mistrovství světa nemyslím. Jsem nohama na zemi, v zámoří máme spoustu skvělých gólmanů. Ale za nějaký turnaj během sezony bych byl rád. Nezbývá mi nic jiného než makat a doufat, že ještě příležitost přijde. Nevzdávám se toho, pořád je to jeden z mých velkých cílů. Snad už teda nebudu na nároďák po třicítce moc starej, když na začátku jsem byl zase moc mladej. (hořce se usměje)

Jsme skvělá parta hokejistů, kde každý přesně znal svou roli. Velký kredit jde i za trenérským týmem, který šlapal výborně. Trenéři na nás byli důslední, ale my v kabině jsme věděli proč. Přineslo to výsledky.

Měli jsme pár dní po sezoně. Kluci se domlouvali ve skupině, že vyrazí do hospody sledovat hokej. Tak jsem uspal děti a se zpožděním se k nim přidal. Někomu mohlo přijít divné, že takhle slavíme třetí místo. Ale pro klub a pro nás hráče je to velké zadostiučinění za práci v posledních letech. Jsme menší klub, který moc úspěchů neposbíral. Dvě finále, jeden titul, pak se naopak chvíli hrála první liga a spodek extraligy.

Hodně specifický zápas. Jakmile začal, hlava proplouvala děním úplně sama. Nemyslel jsem na nic okolo a najednou byl konec. Něco takového se mi stalo asi poprvé. Zvláštní pocit, jel jsem na setrvačník a doufal, že ten jeden gól dáme my. Povedlo se, ale popravdě jsem věřil, že můžeme projít i přes Třinec. To bohužel nevyšlo.

Já jsem to měl rád už i v Plzni a Pardubicích. Ale kariéra je nevyzpytatelná a mě shodou okolností vyplivnula ve Varech. Za tři sezony jsem si to tady moc oblíbil. Zaprvé cítím velkou důvěru od organizace, proto jsem chtěl podepsat dlouhodobější smlouvu. Už je mi čerstvě třicet a vím, na čem jsem. Nechci se neustále stěhovat. Mám tři děti a s rodinou se nám tady líbí. Je to o něco menší město, ale je tu všechno, co potřebujeme, hlavně krásná příroda. Praha mi ani nechybí.

Můžeme se ženou potvrdit, že jedno dítě bylo jako žádné dítě. Teď se třemi potomky na krku často slýchávám otázku: „Jak to zvládáte?“ Většinou odpovídám, že nezvládáme, ale co nám zbývá. Je to obrovsky náročné. Obzvlášť během play off, kdy jsem příliš nebyl doma. A ještě zrovna dvojčata moc nespala. A já taky ne. Jsou lepší i horší dny. Když všechny tři děti najednou řvou, mám chuť si prostřelit hlavu. (směje se) Ale ne, jsou lepší i horší dny. Když se na mě dítě usměje, je to ten nejkrásnější pocit. Naučil jsem se, že jsem hlavně táta, až pak brankář. Rodina je pro mě důležitější než hokej.

Ty musí jít stranou. Koníčky jdou stranou. Před pátým zápasem v Třinci jsme děti měli u babiček, tak jsem si aspoň zašel po dlouhé době na ryby. Občas si v televizi pustím fotbalovou Slavii, ale to už taky moc nestíhám. Když mi bylo o osm let méně, přišel jsem domů po tréninku, šel si na dvě hodiny lehnout a pak si zahrál videohry. To teď nehrozí. Děti nepočkají.

Jsem nadšený. Těší mě, že jsem do toho šel a rozjeli jsme to. Zorganizovali jsme tři tréninky a už jsme včetně dražby masky vybrali přes 100 tisíc korun. Přitom na začátku jsem měl strach, jestli se to vůbec chytne.

První trénink byl složitější, ale kapacitu patnácti gólmanů jsme naplnili. A na ten poslední už se hlásilo víc než padesát děcek. Přijeli kluci z Havířova nebo Přerova. Je náročné vymyslet, jak vyhovět všem. Tři tréninky najednou udělat nemůžu, to bych se zničil. Už takhle bych projektu potřeboval věnovat víc času. Na začátku sezony to ještě šlo, v průběhu už tolik ne, přeci jen pořád jsem profesionální gólman a prioritu má klub. Chci si k sobě někoho najít, abychom mohli pomáhat ještě víc. V hlavě mám spoustu plánů, jen zatím není čas ani energie.

Cítím z nich stejné nadšení, které jsem vnímal já, když jsem jako malý chodil na Slavii. Tam jsem sledoval Dominika Furcha, Adama Svobodu nebo Miroslava Kopřivu. K těmhle gólmanům jsem vzhlížel a když jsem je na stadionu potkal a oni mě pozdravili, byl jsem v sedmém nebi. Teď to stejné vidím z druhé strany a je to super.

Asi jsem se s lapačkou narodil. Během Nagana mi byly necelé tři roky, s rodiči jsem turnaj sledoval a hrál si na Haška. Vždycky jsem byl ujetý na brankáře. K hokeji mě navíc táhl starší brácha, aktuálně extraligový rozhodčí.

Troufnu si říct, že gólman je nejdůležitější součástka týmu. A tu zodpovědnost jsem se naučil užívat. Ale nad tlakem nemůžu přemýšlet. Kdybych to měl pořád v hlavě, je to špatně.

Je to složité. Prostě musím furt makat a dávat hokeji maximum. Před zápasem si říkám, že jsem trénoval týden naplno a víc jsem tomu dát nemohl. A jak to dopadne, tak to dopadne. Tím se snažím uklidňovat, to mi pomáhá. Hlava je strašně důležitá. A když chytám špatně nebo dostanu gól, snažím si nalhávat, že za to nemůžu. Když to blbě řeknu, že to je chyba někoho jiného. Ale když se o den později podívám na video, jsem sám sobě největší kritik a moc dobře vím, co jsem udělal špatně.

Když někdo v týmu nepracuje na sto procent. Nejde o to, že by udělal chybu, to se stává. Ale když cítím, že něco vypustí, to je pro mě rozbuška. Já jsem celkem klidný člověk, spoustu věcí dokážu flegmaticky přejít, ale párkrát za sezonu vybouchnu. To kluci v kabině potvrdí. Občas na mě Jirka Černoch koukne, jestli teda něco bude, a já spustím. Ne na jednotlivé hráče, spíš směrem k týmu. Jako lídři máme podobné cítění.

S vyrovnaností extraligy se klidně může stát, že jednou budeme třetí a jednou dvanáctí. Ale letos jsme nabrali spoustu zkušeností. A tým zůstává skoro stejný. Nemyslím si, že najednou z nás budou favoriti, ale třeba už budeme bráni vážněji.