Hlavní obsah

Už nejsem predátor, ale spíš jen býložravec, říká jubilant Jágr

Česko nemá větší sportovní celebritu. Prakticky každé malé dítě i seniorka ve velkém městě či v nejzapadlejší vísce u nás vědí, kdo to je Jaromír Jágr. Hrající hokejová legenda oslaví v úterý 50. narozeniny a jako opožděný dárek by určitě bral extraligovou záchranu kladenských Rytířů, jejichž je vlastníkem.

Dřív jsem byl predátor, teď jsem býložravec, říká padesátník Jaromír Jágr. Video: Sport.cz

 
Článek

TK k 50. narozeninám Jaromíra Jágra

Čeští hokejisté by mohli v Pekingu hrát o první místo, věří národnímu týmu Jaromír Jágr

Už před dvaceti lety jste říkal, že budete hrát hokej klidně až do padesáti. Nikdy jste o tom nezapochyboval?

Já bych sám o padesátce nemluvil, to byla vždycky jen moje reakce na to, jak jste se vy novináři ptali, do kolika let chci hokej hrát. Pamatuju si, že mně bylo nějakých patnáct, když mi táta říkal, že jestli budu mít stavbu těla po něm, budu nejsilnější někdy po čtyřicítce. Věřil jsem, že když vydržím zdravý, zvládnu hrát do pozdního věku.

Cítíte se vůbec na padesátku?

Rozhodně ne. Mám spoustu mladých lidí kolem sebe, v soukromém životě i v práci, to pak člověk stárne trochu pomaleji. Ráno se mi většinou nechce vstávat, ale to je spíš tím, že jak mám v sobě emoce a adrenalin po zápase, usínám až hluboko po půlnoci.

Kolik let byste si rád ubral?

Každý věk má svoje plus. Co s tím vyšším věkem odchází fyzicky, tak přichází někde jinde, v něčem jiném. Nechci říkat rozumově, ale názorově. Člověk se mění. A to, že ztrácíš na síle, můžeš zase nahradit zkušenostmi. Důležité je využít tady ten čas co nejlépe a zbytečně se nestresovat, kolik ti je.

Jaká bude oslava kulatin?

Nejsem člověk, který by moc slavil. Ani mi to nedělá nijak velkou radost. Moji nejbližší a kamarádi tohle vědí, takže nevěřím ani tomu, že by vymýšleli nějaké překvapení nebo mi obstarávali dárky. Úterý pro mě bude úplně normální den jako každý jiný. Když mi vyjde čas po tréninku s Kladnem, tak se rád podívám na hokej z olympiády.

Hokejově s vámi snese srovnání asi jen Gordie Howe, jenž hrál NHL ještě v třiapadesáti. Co na to říkáte?

To byly osmdesátky minulého století, od té doby soutěž v zámoří ohromně zrychlila a já už bych ve svých letech NHL hrát nemohl. S věkem je člověk i choulostivější na zranění, svaly nejsou tak elastické. Návrat po každém zdravotním problému je složitější, zůstává v člověku takový malý blok, že nemá tělo úplně v pořádku. To je asi nejtěžší na hokejovém stáří.

Co vás u hokeje pořád ještě drží?

Pokud chceš hrát hokej i v padesáti, musí ti dávat pořád radost. Vždycky jsem věřil tomu, že mi Bůh dal nějaký dar v podobě talentu, a já si nechtěl vyčítat, že jsem ho nenaplnil nebo že jsem byl horší, než jsem mohl být. Není vlastně nic, co by se mi hokejově nesplnilo.

Máte olympijské zlato, dvakrát jste vyhrál mistrovství světa i získal Stanley Cup. Jak své trofeje porovnáváte?

Pro mě byl vždycky zásadní týmový úspěch. Nejtěžší mně přišlo vyhrát olympiádu, která se koná jednou za čtyři roky a musí se celému mužstvu v právě těch dvou týdnech sejít forma, všechno si ideálně sednout. Je tam hodně faktorů, které to ovlivní. Nejspravedlivější je triumf ve Stanley Cupu, jde o dlouhodobou záležitost a zvládnout série na čtyři vítězné zápasy, to už není o náhodě. Tam se skutečně projeví, kdo je nejlepší. Nejsnadnější se mi zdá mistrovství světa, hraje se každý rok a hodně záleží, jaké týmy se zrovna složí podle toho, jací hráči jsou k dispozici.

Takže už nemáte žádné hokejové přání?

Opravdu už nemám žádné osobní cíle, já už chci jen pomoct Kladnu. Zvláště v současnosti, kdy jsme kvůli přestavbě zimáku museli do azylu v Chomutově. Pevně věřím tomu, že pokud zachráníme extraligu, tak příští sezonu rozehrajeme v září už na Kladně.

Přichází s padesátkou i určitá nostalgie?

Moderní psychologové říkají žijte současností, já už delší čas koukám do minulosti a vůbec mi to nevadí. Každý vzpomíná na to, co zažil. Občas přemýšlím o věcech, které mě potkaly. Úspěch je vždycky jen vrchol pyramidy, na který se vyškrábete pouze občas. Všechno spolu souvisí, člověk to nese v sobě, ale musí se to snažit brát pozitivně. Právě to mě táhne dopředu.

Napadává vás, jak bude vypadat vaše hokejové odcházení?

Možná už to přichází. Už nejsem predátor, jakým jsem býval v pětadvaceti, ale spíš jsem jen býložravec, mně už stačí jen tráva. Dělá mi radost, když můžu být s mužstvem, hráči mně naslouchají, oni to udělají a řeknou, že máš pravdu.

Nepřecházíte tak trochu do módu trenéra?

Na Kladně jsme hodně specifický klub, tam všichni dělají všechno a máme štěstí na trenéry, kteří respektují starší hráče, co něco zažili. Nejde jen o mě, třeba i Pleky si k tomu má co říct a oni to berou v potaz. Dokážeme se o tom bavit, našli jsme fungující model. My si nemůžeme koupit hráče za velké peníze a chtít po nich, ať to rozhodují. Kluci u nás jsou ti, kteří dostanou šanci, a je na nich, jak s ní naloží.

Takže si dokážete představit sebe jako kouče?

To je předčasné téma, mě hlavně baví vidět, jak se hráči zlepšují. Líbilo by se mi spíš dělat u dětí nebo dorostu, tam jsou změny vidět. Rostou ti pod rukama, ještě poslouchají a mají radost, že jsou na ledě. Tohle je u profesionálů už jen občas.

Reklama

Související témata:
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     
  •  
     
     
     

Nejnovější články