V Litvínově měli přehnaná očekávání, necítil jsem důvěru, líčí Broš

Byla to dobrá zkušenost, která ale skončila tím nejhorším scénářem. Důvodů bylo hned několik. Přišlo mi, že v Litvínově měli před sezonou přehnaná a nereálná očekávání. Tým měl za sebou dvakrát v řadě skvělý start do sezony, nejlepší ze všech celků. A vnímal jsem, že všichni čekají, že zase vyhrajeme prvních sedm zápasů. A cokoliv jiného bude špatně.

Tenhle fakt se taky podcenil. Navíc se nebraly v potaz zdravotní problémy, vypadávali velmi důležití hráči. Michal Moravčík si vážně poranil koleno, chyběl i Ondra Kaše. Očekávání přesto byla vysoká, o to větší pak po porážkách přišla frustrace. A nedůvěra vůči novému trenérskému štábu.

To se pozná hlavně na ledě. Měl jsem pocit, že do města a klubu úplně nepatřím. Můj jediný vztah k Litvínovu byl, že jsem tam nastupoval za Spartu, která je nenáviděná po celé republice a v Litvínově ještě víc. Fanoušci jsou tu výborní a vášniví, hokej vnímají jako svůj majetek. A vnímal jsem, že nejsou šťastní, že jejich tým bude trénovat někdo se sparťanskou minulostí. A cítil jsem taky nedůvěru, že jde o mé první trenérské angažmá v extralize. Navíc když jsem přišel po takové kapacitě jako Karel Mlejnek, který tam udělal skvělou práci.

Cítil jsem, že nastal čas se posunout. Že na takovou pozici jsem deset let směřoval. A když adepti na pozici litvínovského trenéra přede mnou odmítli a nabídku jsem obdržel já, nemohl jsem ani uvažovat o tom, že bych na ni nekývl. To by bylo hodně arogantní, asi bych už žádnou jinou příležitost ani nemusel dostat.

Byla tam spousta objektivních okolností, s nimiž jsem nepočítal a s nimi by měl problém asi každý kouč. Je samozřejmě potřeba zohlednit konec vlastníka Orlenu, což byla velká kudla do zad, přitom se schylovalo k podpisu nové smlouvy. Najednou se v Litvínově rozhořely velké spory. Došlo na házení klacků pod nohy, což ovlivnilo naše každodenní fungování. Sešlo se hrozně moc problémů najednou, a to se v extrémně vyrovnané extralize projevilo. Nám trenérům se nepodařilo nastavit tým, ale vím, že pro každého hráče bylo složité se soustředit jen na náš každodenní pracovní proces. Soupeři nám utíkali, body jsme nesbírali. Najednou jsme ztráceli víru, sebevědomí, hlava udělá své. Nebyli jsme si schopni přihrát kotouč na dva metry.

Zkoušeli jsme kde co. Hledali jsme cesty, jak z krize ven, dělali jsme psí kusy od rána do večera. Analyzovali jsme si věci, které nás nejvíce trápí, měli jsme spoustu mítinků a maximálně jsme komunikovali. Snažili jsme se držet pozitivní nastavení. Všechno ale vyvrcholilo debaklem 2:8 ve Vítkovicích.

Já jsem přesvědčený, že jsme udělali maximum pro úspěch. Přijeli jsme do Vítkovic den předem a měli porady, teambuilding, pár věcí jsme změnili. Celý den jsem cítil z týmu takovou energii, že jsem byl přesvědčený, že konečně přijde náš den. Že to nemá kam uhnout. Všichni jsme byli na jedné vlně. A bum, ve 12. minutě jsme prohrávali 0:5. V tu chvíli už jsem vnímal, že tým potřebuje impuls.

Přesně tak. Rozhodl jsem se, že impuls nabídnu já. S vedením jsme měli naprosto racionální a profesionální diskuzi. Po hodinách jednání jsme se tedy domluvili na mém konci.

Nejsem ani první, ani poslední trenér, který musel skončit při rozdělené práci. Navíc se všechno seběhlo tak rychle, že jsem ani nestihl být nějaký zdrcený a zklamaný. Nepoznamenalo mě to ani trochu.

Už po třech dnech jsem si říkal, že potřebuju něco dělat. A po týdnu jsem byl zralý na sebevraždu, v nadsázce řečeno. Rodina to se mnou měla těžké. Vzpomněl jsem si na svůj poslední zápas kariéry za Mladou Boleslav v Třinci. Hned dva dny potom jsem seděl v autobuse a letěl s děcky na turnaj do Švédska. Já pauzu nepotřebuju, žeru hokej od rána do večera.

Jsem nadšený, ze Vsetína mám rozhodně pozitivní pocity. Vrátilo se mi pár vzpomínek, i když už je to skoro třicet let. Prožil jsem tu krásné období a k místu si vybudoval vztah, navíc jsem tu snad zanechal něco dobrého. Pořád je tu pár stejných lidí. Stadion se celkem změnil, ale atmosféra města, které žije hokejem, vlastně ne.

Cítím tu zapálení všech lidí dosáhnout na úspěch. Zatím se nám úplně nedaří zopakovat loňskou základní část, ale zlepšujeme se. Maxa liga se ohromně vyrovnává, není snadné se udržet na špici. Kvalita hokeje v Česku jde nahoru, jak přicházejí další mecenáši, co sypou do klubů peníze. A projevuje se to také v první lize, kam chodí i hráči, co se neprosadí v extralize.

Myslím, že nůžky se z finančního hlediska mezi oběma soutěžemi rozevírají stále víc a víc. Vždy se ukáže rozdílná kvalita v obou ligách. Navíc na sebe v baráži naráží dva rozdílné herní systémy. Poslední tým extraligy má spoustu času na odpočinek, což je nejspíš výhoda, ale čtyřicet dní bez zápasu taky není lehká situace. Naopak vítěz Maxa ligy je zmasakrovaný po náročném play off.

Není to snadná otázka. Stanovy jsou vytvořeny z nějakého důvodu, aby s nimi nešlo tak snadno hýbat. Obě strany mají logické pohledy, které chápu. Týmy první ligy volají po spravedlivějším systému, na druhou stranu mají možnost si upravit formát play off. Zároveň by to však znamenalo přijít o nejzajímavější část sezony. Není to tak jednoduché.

Je to záležitost dohody. Iniciativa jako taková mi vůbec nevadí, každý si může říct svoje, protože naštěstí žijeme ve svobodné zemi. Ale stanovy, které prošly nějakou zákonnou cestou, by se neměly hned kvůli každé iniciativě měnit.