Článek
Na formální obleky si moc nepotrpí, ale v pražské Nekázance udělal v pondělí výjimku. Viktor Ujčík si na sebe před rozhovorem s novináři nasadil sako s logem Síně slávy, které je symbolem toho, že nyní patří mezi legendy českého hokeje.
Prošel poměrně přísnými kritérii. Nejprve jeho přijetí do Síně slávy odsouhlasila návrhová komise, později i samotní žijící členové, kteří se musí vyslovit „pro“ alespoň ze dvou třetin.
Je vyznamenání o to větší, že vás musely schválit ty největší hvězdy typu Václava Nedomanského, Jaroslava Pouzara a dalších?
Samozřejmě. Myslím, že roli hraje spousta kritérií. Nejen hokejových, ale i lidských. Tito lidé jsou ikonami českého hokeje. Že mě schválili a vzali mezi sebe, je pro mě o to cennější.
Bývalý hokejista Viktor Ujčík byl uveden do Síně slávy českého hokeje.
Se 410 góly jste po Milanu Novém a Vladimíru Růžičkovi nejlepším střelcem v ligové historii. Jak se hraje s tím, že máte kariéru postavenou na tom, že dáváte góly?
Na rovinu, necítil jsem, že by mě to nějak svazovalo. Samozřejmě jsem měl vždycky dobrý pocit, když jsem dal v zápase gól, ale jinak to člověk vnímá v 25, jinak ve 30 a jinak ve 40. Později už jsem si hokej užíval a snažil se i vracet a hrát dozadu. I když trenér Zdeněk Moták by o tom věděl své.
Jakto?
Myslím, že moc lidem neříkal: Hele, ty se radši nevracej, protože pak je vzadu větší zmatek. Ale jak má někdo čich na góly, tak jiný musí umět bránit. Mě potkalo to první.
Máte tři tituly mistra světa. Každý v trochu jiné pozici. Který je pro vás nejcennější?
Asi první zlato z Vídně 1996. Bylo nečekané, nejeli jsme tam jako favorit. Bylo to skoro domácí mistrovství, jezdilo tam hodně českých fanoušků, kteří tím žili. Nadšení přenášeli na nás a my pořád vyhrávali. Když jsme zvládli čtvrtfinále proti Německu, už jsme si nepřipouštěli, že by to mohlo dopadnout špatně.
Nastal po šampionátu určitý zlom, po kterém jste si začal víc věřit?
Určitě. Když jsem v nároďáku začínal, zdaleka jsme tolik nevyhrávali. Když jsme v prvním zápase narazili na Švédy, tak jsem zíral. To byli obrovští chlapi, navíc ta jména z NHL. Pak se na konci zápasu hrála česká hymna a já si říkal, jak je možný, že jsme to zvládli (3:1). Ale my výsledky dokázali opakovat, takže sebedůvěra stoupala a myslím, že právě o sebedůvěře je každý sport. S ní je to daleko jednodušší.
Štve vás zpětně, že vám uteklo Nagano?
Kluci vyhráli, takže to dopadlo, jak to dopadnout mělo. Ale samozřejmě mě to mrzí. Rozhodl jsem se odejít do Třince, protože hrál v té době nahoře. Doufal jsem, že když budeme hrát na špici, budu víc na očích a do nominace se dostanu. Bohužel to rozhodnutí nebylo šťastné a až tak se mi nedařilo, takže je naprosto pochopitelné, že mě trenéři nevybrali. A rozhodli dobře, Nagano se vyhrálo. Není co řešit.
Nikdy nevyšla ještě NHL, byť vás draftoval Montreal.
Od nich jsem měl na stole k podepsání jednocestnou smlouvu. Ale odmítl jsem.
Odmítnout tak tradiční klub je docela velký krok.
Asi jo, ale víte co, já to v té době tak nebral. Říkal jsem si, že když mě chtějí teď, budou mě chtít i za rok. Požádal jsem Slavii o více peněz, ale jenom proto, abych do Montrealu nemusel jít, protože jsem jim něco slíbil. Slavie mi vyhověla a já Montrealu řekl, ať se nezlobí, že zůstanu v Čechách a tím pádem jsem si dveře asi zabouchl.
Ve 24 letech jste v extralize v jedné sezoně stihl 37 gólů. To se dnes někomu povést, tak má laso z NHL hned.
Já to asi v hlavě odmala neměl takhle nastavené. Pořád jsem ještě vyrůstal v době totality a pro mě byl vrchol Dukla Jihlava. A když už zvládnu hrát za ní, tak nároďák. Nebudu nalhávat, že bych se v současné době rozhodl jinak, ale tehdy jsem to tak necítil. Když jsem dostal šanci jít do NHL, slíbil jsem, že zůstanu ve Slavii. A chlap má slovo dodržet.
Jaká je vaše první vzpomínka na velký úspěch československého hokeje?
Rok 1985 a domácí šampionát v Praze. Shodou okolností jsem byl na zápase se Sovětským svazem, který jsme prohráli 1:5. Ale v té důležité fázi turnaje jsme jim to vrátili. Můj táta se znal s Oldou Válkem, kterého jsem po turnaji viděl v Průhonicích a byl z toho nadšený. On byl ikonou Jihlavy a já viděl, jak se tihle chlapi rvali za národní tým a dokázali vyhrát. To byl pro mě úžasný zážitek.
#01 Paměť sportu: MS 1985Video: Sport.cz
Společně s vámi se do Síně slávy dostal i Otakar Janecký. Pojí vás angažmá ve Finsku, byť vás o nějakých pět let později.
Musím říct, že když se řekne Ota Janecký, tak vidím tréninky Jokeritu Helsinky a Otu o šest metrů vepředu, za ním ztrápené Finy a on se jim tlemil. To byl excelentní bruslař. Za mě bylo Finsko hrozná pohoda. Neřešil jsem tam nic jiného než hokej. Navíc jsme v Kärpätu měli skvělý tým.
Jak je pro vás důležité, že jste součástí hokeje na denní bázi?
Hokej je můj život. Naplňuje mě a snad mu aspoň trochu rozumím. Když můžu s hráči denně pracovat, beru z nich trochu mládí.
Naplňuje vás hokej více jako hráče, nebo jako trenéra?
Když jsem hrál, nesl jsem zodpovědnost za svůj výkon. Teď mám zodpovědnost za víc lidí. Trenérovu hlavu hokej rozhodně zaměstnává víc, protože od toho se nedá odpočinout.
Jste také členem disciplinární komise. Dovedete si představit, jaké tresty by se rozdávaly v době, kdy jste ještě hrál?
Jedním z dalších členů komise je Libor Procházka, takže ten by si třeba moc nezahrál (smích). Ale tentkrát byl hokej jiný. Teď je rychlejší a je třeba hráče chránit. Třeba studie, co se děje s hlavou hokejisty po otřesu mozku, jsou vypovídající. Doufám, že trochu přispívám, aby byl sport bezpečnější.
