Česká hvězda šokovala svět. Výjimečný výkon vznikl i díky nečekanému rozhodnutí

Minulý rok oznámil Ondra konec se sportovní podobou boulderingu. Primárně kvůli problémům s rameny. Lehce paradoxně pak ale zazářil v jeho outdoorové variantě. Hned čtyřikrát zdolal cestu zatím rekordní obtížnosti 8c stylem flash, tedy na první pokus.

Z více důvodů. Hlavně jsem hledal něco nového, čemu jsem se dříve tolik nevěnoval. Pro extrémní motivaci být pořád na vrcholu potřebuju věci střídat, což se mi v minulosti pokaždé vyplatilo. Zároveň s rodinou dlouhodobě pobýváme v italském Arcu, kde je v blízkosti více boulderových cílů, hodně zajímavých projektů mám „za barákem“. Neodolal jsem, připravil se a přineslo to větší ovoce, než bych si dokázal představit. Ve 33 letech bych čekal, že půjde nahoru vytrvalost, a ne maximální síla. Opak se ukázal pravdou.

Rozhodně hrají roli. Když se všechno spojí, dokážu velmi rychle přetavit výkony z umělé stěny do skal. A Itálie je opravdu skvělá základna. Potřeba je také zmínit, že jsem se boulderům dříve tolik nevěnoval, takže jsem měl dost na výběr.

Lezecký svět jsem nejvíce šokoval nejen fyzicky, ale i technicky náročnými bouldery. Jedním je Celestite ve Švýcarsku, který je hlavně o extrémně technickém zakládání kolen. Většina lezců potřebuje dlouhé dny přípravy, aby vůbec pochopili náročné pozice, kdy vám kolena zaklíněná za nepatrné výčnělky začnou fungovat. A druhý je rakouský Emotional Landscape, jeden z prvních boulderů této obtížnosti z roku 2001. Není o kolenování, ale je velmi náročný s ohledem na preciznost v jednotlivých pozicích. Chyty jsou natočené tak, že když nemáte tělo dokonale srovnané, nefungují. Dokázal jsem si pohyb tak dobře vizualizovat, že jsem se přiblížil mým fyzickým hranicím.

Zazávodit si znovu v Česku je skvělé. Poprvé a naposledy to bylo v roce 2009 v Brně, kdy jsem nešťastně smeknul a skončil v semifinále. Tehdy mi bylo šestnáct. Jsem strašně rád, že se povedlo dostat na Štvanici obě disciplíny, je to ohromná reklama pro celou republiku. Mně osobně přijede velký rodinný fanklub. Jak jsem zmínil, žijeme teď nejvíce v Arcu, kde i trénuji, takže se lezení a soukromý život hezky skloubí. Malý Hugo tam chodí do školky, má dokonce kamarády z lezeckých rodin, takže občas zavítáme do skal společně.

Konkurence dorazí určitě obrovská a je těžké očekávat, že přijedu a vyhraji. Náš sport se s nastupující generací hodně posouvá. Hlavně u boulderingu je progres sezonu od sezony viditelný. V obtížnosti se tak dekádu spíše stagnovalo, teď je však strašný boom a úroveň jde strašně nahoru. Co před pěti lety stačilo na finále, nemusí teď ani na semifinále. Byl by sen lézt o medaile, atmosféra bude fantastická.

Přípravu odjedu i v Itálii a do Česka se přesuneme s rodinou necelý týden před Prahou. Jediný závod světového poháru v obtížnosti, který se před Prahou uskuteční, je v Číně. Necítím se teď dostatečně připraven, abych se představil na elitním mezinárodním poli. Neplánoval jsem to i z rodinného hlediska. Je lepší vyzobávat závody v blízkosti domova, kdy není potřeba cestovat na místo několik dní předem a zvykat si na časový posun. Evropské závody jsou navíc nejzajímavější i divácky.

Příprava probíhá dobře. Zimní sezonu jsem se věnoval hlavně boulderingu, takže myslím, že mám jednu z nejlepších maximálních sil, co jsem kdy měl. Na skalách jsem se cítil skvěle a potřebuji vše přetavit do vytrvalosti.

Poslední dva roky jsem s nimi měl problémy, ale i to, že jsem vysadil závodní bouldering, mi pomohlo. Napravila se a cítím se nejzdravěji za posledních pět let. Nic mě nebolí. Zatím. (smích)

Olympiádu v hlavě nevzdávám, ale nejde o ni teď vůbec přemýšlet. Sezonu vnímám jako přechodnou. Budu se účastnit pár závodů a více poznám, jaké bych měl na olympiádě šance. Zároveň mám cíle i na skalách, chtěl bych vše dobře zkombinovat a pak uvidím. Nebude pro mě problém udržet si svou úroveň, ale je otázka, zda by to stačilo na případnou medaili. Kvalita se opravdu posouvá dál. V obtížnosti se krystalizují další specialisté.