Článek
Martine, jaký to byl Dakar?
Byl lehčí po závodnické stránce, ale po mentální určitě ne. Když máte obhajovat vítězství, tak máte hrozně naloženo na zádech. A pak bohužel nastaly momenty, které nastaly, což bylo spíš náročné fyzicky. Jinak to byl normální Dakar, tedy nejtěžší závod na světě.
Jak bylo těžké kousat právě ty momenty?
Já jsem se s nimi strašně rychle smířil, protože jsem nemohl ani nic jiného udělat. Byl jsem na Dakaru počtrnácté, už mám nasbírané zkušenosti. A když přišla porucha, tak jsem věděl, že už nebude šance jakkoliv s tím pracovat. Chtěli jsme odstoupit, protože jsme nevěděli, co s tím je a nemělo smysl s tím bojovat. Pak jsme si naštěstí v posádce řekli, že to zkusíme ještě jednou. Ale ztratili jsme hodně. Byl to boj, kdy jsme museli improvizovat, dojížděli jsme za tmy, častokrát bez oken. Nakonec to dopadlo dobře, skončili jsme čtvrtí, s čímž jsme vůbec nepočítali, což se vyvrbilo díky obtížnosti Dakaru.
Jaký z těch momentů byl nejtěžší? Kolize s Alešem Lopraisem či porucha, která přišla další den, nebo snad neustálé dojíždění bez oken?
Nám už mechanici ani nechtěli dávat náhradní okno. Ale rozhodně nejtěžší byla etapa, kdy jsme vedli, ale zničehonic přestalo jet auto a my museli hledat důvody proč. Byly to následky srážky, ale ta samotná srážka byla spíš překvapení než nějaký těžký moment. Při té poruše jsme museli auto opravit a strávili jsme v poušti čtyři hodiny, kdy víte, že to, co z Dakaru chcete, se vám rozplyne. Je tam vedro, rozebíráte motor a nevíte vůbec, co s tím máte dělat. Do toho přemýšlíte, zda chcete pokračovat.
Jaká byla věčná jízda bez skel?
Zajímalo by mě, kolik prachu jsme se nažrali, protože snad polovinu etap jsme dojížděli bez oken. Má to jasné příčiny - stromy a keře jsou tam všude. Ale nebylo to nepříjemné, my jsme zvyklí. Chvílemi to bolelo, ovšem mně se jelo i líp bez předního okna. Když je totiž „jen“ prasklé, tak nic nevidíte. Spíš bylo blbé, že jsme startovali a najednou to přišlo a museli jsme vykopávat okno. Jindy to prasklo blbě, že šlo sklo na nás a pak zase jeden závodník přijel s autem a naschvál nám nakydal kameny do okna, takže nám rozbil úplně všechna skla i to boční u mechanika.
Je o to větší motivace se na Dakar vrátit?
Já vždycky v negativním hledám něco pozitivního a je strašně důležité říct dvě pozitivní věci - tým MM Technology měl osm kamionů v cíli a všechny v Top 12. Mitchel (van den Brink) dlouho bojoval o první místo, jako tým jsme vyhráli šest etap. Když jsme tam jeli pro ten hattrick, tak jsme to necítili jako motivaci, ale spíš to vnímali jako břímě na zádech. To se teď změní, protože zase máme co dokazovat a bude nutné zamakat.
Bude to příští rok s novým autem?
Asi rok vyvíjíme novou Evo 5 a já doufám, že se to letos podaří. Když ano, teoreticky bychom s ním měli jet další Dakar. Ale jsou tu i další technické, materiálové i vývojové věci pro klienty, kteří si nadiktovali určité změny, co by chtěli. Takže na tom musíme pracovat a rok je hrozně krátká doba. My už stavíme dva nové kamiony…
Co si odvážíte z letošního Dakaru za vzkaz pro sebe i pořadatele?
Že si na sebe musím dávat většího majzla v několika ohledech, protože mě trápí zablokovaný nerv na zádech a bolí ruka, kdy jsem si při té strážce s ní něco udělal, ale ještě jsme nezjistili co. Nechtěl jsem jít za doktory, aby mi neřekli, že nemůžu závodit. To jsou osobní věci a ty závodní? Jedna věc je startovní pořadí, byli jsme za pořadatelem, byli tam asi úplně všichni, protože to prostě nešlo. My jsme startovali permanentně do prachu, jeli jsme ve vláčku a čekali na to, až se něco stane, což nechcete, to není závodění. A pak je tu obtížnost Dakaru…
... ano?
Je opravdu potřeba, aby tam byly etapy jako Chrono 48, Empty Quarter (poušť Prázdná končina), protože teď to byl jen sprint. Bylo to o tom, že natvrdo doletíte do cíle, a i když máte něco zničeného, dokážete zajet výsledek, pak vám to tým opraví a jedete druhý den znovu. To pro mě upřímně není Dakar. To je pro mě WRC či okruhové závodění, kdy pracujete na vteřinách a setinách. My tady jeli 450 kilometrů a dojížděli jsme v minutě, protože jsme celou etapu jeli ve vláčku za sebou. To jsem v životě nezažil. Dakar by v tomto ohledu měl být těžší, jiný.
Nejen na trati je rychlost důležitá. Kamion Martina Macíka v pitstopuVideo: MM Technology
Ještě jste zmiňoval bolavou ruku. Co jste si s ní během kolize udělal?
Stalo se to během té rány. Na začátku to vypadalo blbě, pak lépe, v závěru se to zase zhoršovalo, takže očividně se mi něco přihodilo. Nejhorší byl poslední den, kdy jsme si podávali ruce, já jsem už nemohl a místo pravačky jsem podával levačku. Ale teprve zjistíme, co s tím je. A ještě mi to zkomplikovalo život, když jsme vymleli okno, tak strom mě přes tu ruku plesknul. Ale tak to jsou malé šrámy, které k Dakaru patří.
