Článek
„V tuzemsku se toto téma týká především třech největších klubů - Slavie, Sparty a Plzně. Právě tyto mančafty mají totiž mladých talentovaných kluků, kteří by složitě hledali uplatnění v prvním týmu, spoustu. Pokud chceme rozvíjet český fotbal, tak je pro mladé hráče stěžejní herní vytížení. Potřebují se, jak se lidově říká, ohrát.
Otázkou je, jak konkrétně k hostováním přistupovat. Aktuálně platí, že v týmu A mohou hostovat z týmu B maximálně tři hráči. Důležitým bodem, na který by se nemělo zapomínat je i to, že většinou hráče na hostování platí mateřský klub, nebo se alespoň částečně podílí na jejich výplatách.
Jako první dám za příklad situaci z posledních dvou kol, která se týkala Slavie. Sešívaní v duelech s Pardubicemi a Mladou Boleslaví povolili hráčům na hostování nastoupit. Když hráč nastoupí, tak je ve složité situaci hned z několika důvodů. Zápas se mu nemusí povést a zlí jazykové budou říkat, že ho vypustil záměrně. Opakem toho je, že zahraje skvěle, pomůže obrat svůj mateřský klub o body, které ho pak mohou stát umístění v tabulce, nedej bože někoho zraní a za pár týdnů se objeví v kabině mateřského klubu. Jasně, v ideálním světě by to nikdo neřešil, ale v ideálním světě nežijeme.
Sestřih zápasu Mladá Boleslav - SlaviaVideo: LFA
Další pohled, čistě pragmatický, je ten, že když z klubu A pošlu do klubu B tři hráče na hostování a pak jim zakážu nastoupit, tak mám „zadarmo“ garantovaných šest bodů. Jestli totiž půjde o tři hráče ze základu, bez kterých se pak jeden z týmů bude muset obejít, tak je to obrovský zásah do sestavy. Na druhou stranu, když pouštím někam kluky hostovat, tak se jedná o hráče, kteří by byli na hraně sestavy a jako silnější tým bych se těch hráčů „bát“ neměl, přeci jenom jsem se jich dobrovolně vzdal z důvodu, že by u mě nenašli uplatnění.
No a pak už zbývají jenom lehce extrémnější názory. Za prvé - snížit počet hostování do jednoho klubu na jeden kus. V tom případě by ale dost hráčů nemuselo najít v nejvyšší soutěži uplatnění. Za druhé - úplné zrušení hostování. To se dá ale snadno obejít, například zpětným odkupem a pak vyvstává opět stejná otázka.
Jedná se o komplexní téma, na které neexistuje jediná správná odpověď. Ani ve vyspělých ligách není přístup jednotný. Dle mého názoru by se mělo k jednotlivým případům přistupovat samostatně, hráč od hráče. Pokud se daný jedinec cítí, že se žádnými okolnostmi nenechá zviklat, ať nastoupí. Přeci jenom jde většinou o konfrontaci s těmi nejlepšími z zemi, která dá klukům nejvíc.
Nakonec je to celé o tom, jak k hostování přistoupíme. Buď z něj uděláme jen technickou záležitost, kde hráč nesmí nastoupit proti „svým“, a tím mu vezmeme kus zkušenosti i soutěži kus férovosti. Anebo v něm uvidíme příležitost – šanci, aby se hráč postavil i proti vlastnímu klubu a obstál. Vždyť právě to je smysl sportu i života: nebát se střetnout se se svou minulostí, protože jen tak se posuneme dál.
