Dojatá Sáblíková je vděčná za neskutečnou podporu. Pro mě to možná znamená víc než medaile, říká

Milán (Od našeho zpravodaje) - Na ústech měla nasazený respirátor, během rozhovoru si několikrát odkašlala. Ne, Martina Sáblíková ještě ani zdaleka není po akutní viróze fit. „Uvidíme, jak to moje tělo zvládne. Jestli začnu zpomalovat po druhém nebo až po desátém. To teď nedokážu říct,“ popisovala po zhruba hodinovém tréninku, přičemž ještě odpoledne plánovala zajít do posilovny.

Jestli mám být upřímná, a nebudu sprostá, tak to bylo hrozné. První kola byla horší než ta potom. Jsem ale moc ráda, že jsem se na led mohla postavit a nejdu z postele rovnou na start.

Nedokážu říct. Samozřejmě nejdu do závodu s tím, že bych rozjela kolo za 35 vteřin a jen tak si to šla odkroužit. Rozjedu to tak, na co budu mít, a uvidíme, jak to moje tělo zvládne. Jestli začnu zpomalovat po druhém nebo až po desátém. To nedokážu říct. Teď je to primárně o mém dechu. Je to škoda.

Ano, je to dalších osm dní, snad to bude lepší. Od včerejška to udělalo zase velký pokrok. Tak doufám, že už budu v pořádku.

Pro mě je to hrozně emotivní. Jsem strašně ráda za podporu. To, jak mě všichni podrželi, bylo neskutečné. Moc za to děkuju a jsem za to vděčná.

Nemohla jsem číst všechno, protože bych byla u telefonu asi ještě týden, chodily mi i tisíce zpráv na Instagramu, takže kdybych to měla číst, asi bych čtvrteční start ani nestihla. Vážím si toho, bylo to od fanoušků, známých osobností, sportovců i těch, co jsou tady. Pro mě to možná znamená víc než placka, kterou bych mohla mít. Je to zase jiný příběh, že když se člověku něco nepodaří nebo se něco stane, tak v tom není sám. A to je krásný pocit a je moc hezké to vidět.

Právě to je pro mě nejtěžší. Odjížděla jsem sem s tím, že se chci poprat o nejvyšší příčky. Připravovala jsem se svědomitě jako vždycky a hrozně mě to teď mrzí. Ale je to tak, jak to je. Nějakým způsobem se s tím snažím vyrovnat. Až budu na startu, rozjedu to, jak budu moct, a uvidíme.

Jasně. Lidi mi dodávali obrovskou sílu. Já jsem v životě nespolykala tolik prášků a neležela tři dny zavřená v posteli, aby o mně nikdo nevěděl. Snažila jsem se dostat z toho nejhoršího, abych se na start mohla nachystat.

Jsem nervózní už teď.

Trápila jsem se od začátku až do konce, ale dívala jsem se.

Bylo to super. Já za posledních pět zimních olympiád přenosy nikdy nestihla sledovat, protože jsem se věnovala tréninku. Teď jsem byla totální fanoušek, protože jsem pořád měla zapnutý nějaký kanál, kde jsem sledovala sporty. Dokonce jsem se naučila pracovat s multidimenzí, o které jsem nevěděla, že existuje, kdy můžete sledovat víc věcí najednou. Na biatlon jsem koukala úplně u obrazovky, neboť jsem neviděla terče. Tohle je na tom hezké, ale když si pak člověk uvědomí, že by na startu mohl stát taky, ovšem musel zůstat v posteli, tak to byla trošku bezmoc.