Hlavní obsah

Zlatý olympionik Mácha trénuje holuby a dál sbírá úspěchy. Ale zápas sleduje už jen zpovzdálí

Václav JindřichPrávo

Užívá si důchodu, svého sádku se čtrnácti jabloněmi, naplno se v Krmelíně v Moravskoslezském kraji věnuje celoživotnímu koníčku - poštovním holubům. Jen to zdraví trochu trápí 66letého Vítězslava Máchu, nejúspěšnějšího zápasníka československé historie, olympijského vítěze a dvojnásobného mistra světa. Rodnou hroudu opouští pouze výjimečně, protože doma je nejraději.

Foto: Petr Horník, Právo

Vítězslav Mácha na jednom ze setkání sportovců, které pořádal Svaz zápasu ČR.

Článek

Vypadáte svěže a odpočatě. Užíváte si života?

Snažím se žít jako důchodce a co nejlíp. Celý život jsem si představoval, že budu mít svoji zahradu, malý sadeček, krásného pejska a hejno holubů. To všechno se mi splnilo. Takže každé ráno vstanu a jdu se procházet. A pak jsem strašně naštvaný, když kvůli nějakým povinnostem musím jet do Ostravy nebo třeba do Prahy. Nejraději jsem doma.

Šly zvěsti, že vás trochu zlobí zdraví...

Mám potíže s trávením a doktoři si nevědí rady. Vyšetřený jsem zleva zprava, ale pořád tomu nemůžou přijít na kloub. Žaludek mi nefunguje, jak by měl. Kvůli tomu ani nespím. A když v noci čtyřikrát pětkrát musím vstát, jsem pak přes den unavený, slabý. To je hlavní potíž. Nevím, jestli je to pozůstatek z aktivní kariéry, kdy jsem musel mnohokrát shazovat váhu... Byl jsem i na vyšetření srdce, protože se kvůli špatnému trávení zadýchávám, ale doktor mi řekl, že srdce mám tak zdravé, že tu budu do sta let... (smích) Ale jinak se trápím.

Takže na jiné myšlenky přicházíte hlavně u svého celoživotního koníčku, tedy poštovních holubů?

Je to rodinná vášeň, začal s tím otec, teď pokračuju já s bratrem. Chováme je a zúčastňujeme se soutěží. Každé dva roky je světová výstava, taková naše olympiáda, kterou už se nám podařilo vyhrát. Taky doma v republice máme dost šampiónů, letos jsme třeba byli první v maratónském závodě - mistrovství republiky na dlouhých tratích - a v celkovém hodnocení jsme byli druzí. Takže máme s bratrem v holubařině velké úspěchy, daří se nám.

Jak početné hejno máte?

Asi 150 holubů, hodně náročná záležitost. Je to živý tvor, denně je potřeba u něho být. Závodění poštovních holubů, to je v podstatě vrcholový sport. Chovatel musí mít spoustu vlastností jako profesionální sportovec a navíc je potřeba mít průpravu. Z koně v lese nevychováte vítěze Velké pardubické. A stejné je to u holubů. V sezóně se dvakrát denně trénuje, holuba je potřeba připravit na závod, dostat ho do formy.

Naznačíte, jak se holub dostane do formy?

Je to složité, úplná věda. Samozřejmostí je trénink, důležitá je potrava. Před závodem musí dostat lehké krmení, vitamíny. Pak jsou tu čistě přírodní záležitosti, kdy například necháme samečka celý týden bez samičky, před závodem mu jí ukážeme a ten holub pak letí pudově, spěchá domů. I takové finty se používají.

Jak takový závod vypadá?

Připravíme holuby, vezmeme je s sebou ke komisi, která je přebere, zaeviduje a umístí je do speciálního velkého kamiónu, který pak odjede na trať. Na nějakém určeném místě se všichni holubi vypustí a letí domů, kde na ně čekáme. Holub má na noze čip, snímač zaeviduje čas doletu. Protože každý má domov jinde, tak se údaje ještě přepočítají na rychlost letu a sestavuje se pořadí.

Sbíráte i v této oblasti vavříny?

Ano, letos se to týkalo našeho olympijského reprezentanta v maratónu, což znamená absolvovat tisíc kilometrů přímočaře vzduchem. Takový je třeba závod z Ostende, od moře v Belgii. K mému baráku je to zhruba 1100 kilometrů. Ze zástupců ze severní Moravy byl náš holub první, v celkovém moravském hodnocení osmý. Ve hře jsme měli i další holuby, takže jsme vyhráli i soutěž družstev.

Během aktivní kariéry vás zdobila pracovitost, vůle, bojovnost a přitom skromnost. Jsou to vlastnosti, které uplatníte i při chovu poštovních holubů?

Je to úplně stejné. Ty schopnosti musí v člověku být. Zvíře je citlivé na pořádek, režim. Jinak se jeho forma ztrácí a to je špatně. Přirovnal bych to k výchově dětí. Když trenér malých zápasníků dorazí na přípravu pozdě nebo nepřijde vůbec, tak ten mančaft ztratí morálku, rozpadne se. Tady je to totéž.

Zbyde vám čas na sledování dění v zápasnickém světě?

Už jen tak zpovzdálí, zhruba dvakrát do roka se jdu podívat na nějaký turnaj. Pravidelně jezdím na Velkou cenu Třince, kam to mám kousek. Tam je dost velký turnaj, konkurence ze zahraničí. Mám sice o zápasu přehled, ale zdaleka ne tak velký jako dřív.

Máchovy medaile
OLYMPIJSKÉ HRY
1972 Mnichov zlato
1976 Montreal stříbro
MISTROVSTVÍ SVĚTA
1974 Katovice zlato
1977 Göteborg zlato
MISTROVSTVÍ EVROPY
1972 Katovice bronz
1973 Helsinky stříbro
1974 Madrid stříbro
1975 Ludwigshafen bronz
1977 Bursa zlato
Vše v řeckořímském stylu v kategorii do 72 kg.

Kdybyste se mohl vrátit v čase, třeba na začátek své aktivní kariéry, měnil byste?

Dobu, kdy jsem zápasil, bych neměnil. Měl jsem sport strašně rád, žil jsem tím, chtěl jsem hodně dokázat. Byla to moje nejpěknější doba v životě. Něco podobného, jako když jsem teď v důchodu... (úsměv) Nevýhodou je, že mě už všechno bolí. Ale jak si tak vzpomínám, i během kariéry to docela bolelo... Pak trenéřina, to už nebylo ono. Dneska vím, že po skončení aktivní kariéry jsem si měl od zápasu odpočinout. Chtělo to tři roky pauzu, ne přímý přechod, který jsem tenkrát zvolil.

V čem byla potíž?

Převzal jsem reprezentační tým. Což jsou vlastně zkušení, staří chlapi, kteří mají své návyky, zažité věci. S těmi nemůžete začít od píky jako s malými dětmi. Měl jsem jiné ideály a ti kluci to nebyli schopni plnit. Takže jako trenér jsem se měl nejlíp později, už jako amatér. Jeden otec mě požádal o spolupráci, a tak jsem trénoval tři kluky z vesnice. Zápasili podle mých představ a za dva roky jsem je vytáhl do finále mistrovství republiky a za tři jeden z nich vyhrál. Na to nejraději vzpomínám, víc než na nároďák.

Zápas vám více dal, nebo vzal?

Spíš mi dal. Byl jsem kluk z malé vesnice, a kdybych nezápasil, tak bych tam někde zkysnul, nepoznal bych svět, spoustu lidí... Náhled na život je pak jiný. Manželka moji profesi akceptovala se vším všudy. A jako chlap jsem všechno splnil, postavil jsem rodinný domek, zasadil spoustu stromů, moji kluci už mají potomky, mám i vnuky...

Bylo v 60. a 70. letech v Československu o zápasníky dobře postaráno?

Byl jsem dítě Štěstěny. V době, kdy jsem začínal, byl zápas populární. Na ligu se jezdilo od města k městu a všude byl velký soupeř, konkurence. Profíkem jsem se stal ve středisku vrcholového sportu, kam se do Prahy, Ostravy a Trenčína stahovali ti nejlepší zápasníci. Takže jsem k sobě dostával nejlepší sparingy. Pro mě tahle situace byla dobrá, ale pro zápas jako takový ne, oddíly byly ochuzovány. Zápas není sport, kde se něco mačká na stopkách. Je nutný kontakt, zdatní soupeři, kteří vás můžou pozvednout.

Takže vám nic nechybělo?

Neměli jsme peníze, ale jinak všechno. Podmínky pro trénink vynikající, jezdilo se ven, měli jsme třeba i společná soustředění s Maďary.

Během kariéry jste měl porážek nesrovnatelně méně než vítězných bitev. Takže máte na co vzpomínat.

Vzpomínám málo. Dokonce jsem takový bordelář, že ani nevím, kde mám fotky z nejrůznějších turnajů a šampionátů. Většina trofejí se taky ztratila, protože mi vykradli barák... Naštěstí mi zůstaly olympijské medaile. Prostě z minulosti se žít nedá, je potřeba žít současností. Naplno.

Reklama

Související témata: