Sundají nohy a čekají. Opravna ve vesnici jede na plné obrátky

Milán (od naší zpravodajky) - „V každém městě paralympiády (Teseru, Cortině i Miláně) máme jednu dílnu, celkově 86 lidí,“ říká Merle Florstedtová, vedoucí technické skupiny společnosti Ottobock v Miláně, která se na opravu zařízení pro handicapované specializuje dlouhodobě.

Poprvé její tým vyrazil na zimní paralympijské hry už v roce 1988 do Innsbrucku. „Tenkrát si čtyři technici řekli, že by bylo fajn tam jet a možná by mohli pomoct s opravou, a postavili si malý stan,“ vzpomíná Florstedtová. Dnes už má opravna v paralympijské vesnici speciální místnost plnou nejrůznějších pomůcek.

Hlavní záštitu tvoří firma Ottobock, to ale neznamená, že opravuje pouze výrobky této značky. „Nezáleží nám na tom, o jaké produkty jde. Vše opravíme zdarma a na počkání. Jedeme od osmi ráno do devíti večer každý den, jsem tu pro kohokoliv,“ vysvětluje šéfka skupiny s tím, že dva technici jsou k dispozici i přímo v hokejové aréně.

Technici jsou navíc z různých zemí, zejména pro pohodlnější komunikaci. „Nejvíce je nás samozřejmě z Itálie, ale taky z USA kvůli následujícím hrám v LA, aby měli představu o tom, co se v dílně děje. Ale máme i lidi z Číny nebo Německa a předáváme si know-how,“ říká Florstedtová.

Nejčastějším produktem oprav jsou invalidní vozíky, s nimi měli technici v dílně práci zejména ve dnech před startem paralympiády, kdy jednotlivé výpravy do vesnice přijížděly. „Často se stává, že kvůli cestování někdy dorazí vozíky hned po příjezdu do vesnice rozbité,“ vypráví Florstedtová s tím, že v dílně jsou technici na opravy, ale i svářečské práce.

V milánské vesnici jsou pouze parahokejisté, kromě zdravotních pomůcek tak potřebují i péči o jejich saně na parahokej. Jejich seřízení je samo o sobě velkou alchymií. „Vždycky trvá nějakou dobu, než si hráč ty konkrétní saně sešteluje, aby mu úplně vyhovovaly,“ říká zkušený český reprezentant Zdeněk Hábl. Saní jsou pak obecně dva druhy, záleží na možnostech jednotlivých hráčů a jejich končetinách.

Dlouhé saně slouží pro hráče, kterým chybí pouze jedna noha nebo mají obě končetiny, krátké saně pak využívají parahokejisté s amputací obou končetin. „Ty krátké jsou vlastně zcela uzavřené, je to výhoda, že člověk se může otáčet a pohybovat rychleji, ale zase na druhou stranu má menší prostor pro bránění soupeře,“ vysvětluje americký parahokejista Declan Farmer.

I na opravu saní se ve vesnici v Miláně zaměřují. „Není to něco, co máme normálně v portfoliu, ale tady to děláme. Hráči přicházejí s různými problémy a potížemi, ale myslím, že dokážeme opravit skoro všechno,“ přibližuje Florstedtová. Každé saně ale mají svá specifika, zejména kvůli délce nohou jednotlivých hráčů. „Máme tady saně německého hokejisty, který potřebuje chránič na nohy, aby byl během hry v bezpečí, takže jsme mu tady přímo vyformovali saně a postavíme je z plastu, aby byl v bezpečí.“

Firma se však specializuje na protézy. „Když třeba potřebují hráči zastabilizovat protézy nebo je jen lehce opravit, tak přijdou, sundají si je a sednou si do čekárny. Během pár chvil je mají upravené a mohou jít,“ vysvětluje Florstedtová, jak taková oprava na počkání funguje.