Kdybych dohonil stěhováky, ve Francii bych zůstal. Jarolím slaví jubileum

Zdravý životní styl umožnil Jarolímovi hrát nejvyšší soutěž do devětatřiceti let. Nicméně start v dospělém fotbale pro něj byl velkou zkouškou. V osmnácti, v době, kdy působil v áčku druholigových Pardubic, měl žloutenku. „V nemocnici jsem byl skoro dva měsíce a další téměř dva roky jsem byl bez fotbalu a nekopl do míče,“ líčí jubilant.

Byl bojovníkem, strasti překonal. Dostal se do Slavie, poté odešel na vojnu do pražské Dukly. Získal s ní mistrovský titul. I když zasáhl jen do čtyř utkání, podíl na něm jedním důležitým gólem proti Baníku Ostrava měl.

Poté šel opět do Slavie a zůstal sedm sezon, stal se i kapitánem. Z ní odešel do Francie, kde hrál za Rouen a Amiens. „Měl jsem otevřené oči a naučil se, jak se má profesionální fotbalista chovat,“ zdůrazňuje Jarolím.

V zemi galského kohouta byl spokojený, když kývnul na návrat do Slavie. „Vše jsme naložili a stěhováci odjeli. Pak jsme nasedli do auta a na mě všechno dolehlo. V hlavě se promítlo, že opouštím místo, kde nám bylo dobře a byli jsme spokojení. Byl jsem rozhodnutý, že kdybych dohnal stěhováky, tak bych je zastavil a otočil zpátky,“ vypráví Jarolím.

„Nedohnal jsem je. Je taky možné, že jeli jinou cestou,“ dodává otec Lukáše a Davida, kteří oba také byli profesionálními fotbalisty, a Anet, která zase hrála výborně florbal.

Když skončil s aktivní kariérou, vrhnul se na práci trenéra. „Abych řekl pravdu, spíš jsem si představoval, že bych mohl dělat sportovního manažera. Přesto jsem ale studoval trenérskou licenci,“ přibližuje Jarolím. První šanci mu dal Jaroslav Starka v Příbrami.

Poté vedl Synot, Slavii, se kterou vyhrál dva tituly a probojoval se do Ligy mistrů, Slovan Bratislava. Dostal se do Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů. Jako první byl v Al Ahlí. „Až s odstupem času jsem se dozvěděl, že jednali s Claudiem Ranierim. Vypadalo to, že tam půjde, ale pak se tam údajně nechtělo jeho manželce. Na tom to údajně ztroskotalo,“ vypráví Jarolím. Poté byl osloven on, musel se rychle rozhodnout. Přijal a nelitoval.

Poté úspěšně koučoval Mladou Boleslav a z ní se odrazil na lavičku národního týmu. Prestižní štace mu ale nevyšla, na mistrovství světa mužstvo nedostal a na začátku dalšího cyklu byl po porážce 1:5 v přátelském zápase v Rusku odvolán. „Možná jsem do toho vstoupil ve špatném období,“ míní Jarolím. Následně ještě vedl Mladou Boleslav. Do dalšího angažmá se už nehrne, ale smysluplné nabídce se nebrání.

O všech štacích z hráčské i trenérské kariéry, což doprovází i historkami, vypráví Jarolím v novém díle podcastu Kopačky na hřebíku.