Článek
„Ono to začalo už na vojně. Po půl roce v Banské Bystrici mě převeleli na Julisku. A zrovna v době, kdy jedna úspěšná hráčská generace končila a Gajdůškové, Nehodové, Vízkové, Rottové a další hráči teprve postupně přicházeli. Pár měsíců před koncem vojny mně šéf Dukly Rudla Kocek nabízel, abych zůstal. Že ze mě udělá poručíka, že zase budeme vyhrávat tituly a poháry, protože z polské Legie Varšava se vrací trenér Vejvoda. Ale ani on se mnou nic nesvedl," připomíná Jaroslav Melichar, že i fotbalovou kariéru v Dukle odmítl.
A netají, že na to možná i doplatil.
„Z Teplic bylo do reprezentace přece jen dál než z pražských klubů," ví po půl století, že i jeho reprezentační kariéra se mohla nejspíš odvíjet jinak.
| Jaroslav Melichar |
|---|
| Narozen: 20. listopadu 1949 |
| Fotbalová kariéra: Bílina, 1967-1968 SU Teplice, 1968 Dukla Banská Bystrica, 1969 – 1970 Dukla Praha, 1970 – 1984 SU Teplice, 1984 – 1987 Chmel Blšany. |
| Ligové starty a góly: 299/59 |
| Největší úspěchy: dorostenecký mistr Evropy s československou reprezentací v roce 1968, mistr Evropy hráčů do 23 let s československou reprezentaci v roce 1972. |
Vždyť na přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřil k velkým talentům československého fotbalu. S dorosteneckou reprezentací se stal v roce 1968 ve francouzském Nice mistrem Evropy, čtyři roky na to pomohl reprezentační třiadvacítce rovněž k evropskému zlatu, na kontě měl pomalu třicet startů v juniorských výběrech.
Na ligové scéně odhehrál Jaroslav Melichar 299 zápasů. A jen dvakrát přitom viděl žlutou kartu.
„V reprezentační třiadvacítce jsme tehdy byli tři Tepličáci. Já, Zdeněk Koubek a Přemek Bičovský. Když jsme v červnu ve dvaasedmdesátém roce porazili na ostravských Bazalech Sovětský svaz s Blochinem v sestavě, nebylo na nějaké oslavy moc času. Z Teplic pro nás poslali šest set trojku, protože měli strach, aby nás hned po finálovém vítězství nezlanařil nějaký jiný klub," usmívá se u mikrofonu Sport.cz Jaroslav Melichar, který na severu Čech odehrál šestnáct sezon a stal se symbolem klubové věrnosti.
Hrával ještě na staré Drožďárně, na kterou vzpomínají s nostalgií celé generace hráčů i fanoušků. „Na každý zápas bylo plno, chodilo tam dvanáct, patnáct tisíc diváků. Soupeři to proto u nás měli těžké, rozhodčí ale také. Vždyť pomezního dělilo od fanoušků nějakých šedesát, sedmdesát centimetrů, takže se často stalo, že od některého z nespokojených diváků nějakou tu ránu slíznul. A hostující hráči také. Kvašňák třeba zásadně odmítal rozehrávat rohy, protože ho přitom párkrát přetáhli fanoušci deštníkem," vypráví Jaroslav Melichar, který v neděli 20. listopadu oslaví 73. narozeniny, o kouzlu legendami opředené Drožďárny.
Vzpomíná i na trenéry, kteří ho vedli... Na Antonína Rýgra, Josefa Forejta či Františka Cermana, který po krušných čtyřech sezonách ve II. lize dovedl fotbalové Teplice znovu na scénu nejvyšší soutěže.
„Vymýšlel a přicházel s různými novinkami. S aerobikem, ale třeba i s jazz gymnastikou. Z Prahy dokonce vozil trenéra jazz gymnastiky Karla Lamberta. A chtěl, abychom s ním cvičili různé uvolňovací a protahovací cviky. I my, třicátníci, kteří už měli tělo ztuhlé. Karel Bílek mně zase měl za zlé, že si dám dvě tři cigaretky za den a pořád meldoval, že bych měl s kouřením skončit. Líčil jsem mu, jak jsem viděl na pražské Spartě Holanďana Johanna Cruyffa, jak si hned po zápase zapálil, ale ani s tím jsem nepochodil. ,Když budeš hrát jako Cruyff, budu ti ty cigarety sám kupovat,' usadil mě," přidává Jaroslav Melichar historky ze své dlouhé kariéry, během které odehrál 299 ligových zápasů, v nichž dostal jen dvě žluté karty. Prostě slušňák a fotbalový gentleman každým coulem.
Jaroslav Melichar vyhrál s Teplicemi II. ročník Íránského poháru. Domů tehdy Severočeši přivezli 15 000 dolarů, sošku lva z ryzího zlata a k tomu plaketu za vítězství v turnaji, které je vystavena v Síni slávy na Stínadlech.
Pochopitelně že zavzpomínal na památné zájezdy teplických sklářů do Íránu na tamní mezinárodní turnaj. Druhý ročník Teplice vyhrály, takže zinkasovaly 15 000 dolarů a navrch jako hlavní trofej sošku ležícího lva vyrobeného ze tří kilogramů ryzího zlata.
„Ten lev měl být putovní a získat ho mělo mužstvo, které turnaj vyhraje třikrát. Jenže pak došlo v Íránu k převratu, panovník Réza Pahlaví uprchl ze země, takže další ročník turnaje se už nekonal. Zlatý lev tak zůstal v Teplicích, prémii 15 000 tisíc dolarů na letišti v pražské Ruzyni. Hned po příletu jsme ji museli odevzdat a jako odměnu jsme dostali nějakých osm set korun. Ale tak to tehdy chodilo."
Melichar ale samozřejmě připomíná i závěr své hráčské kariéry Chvalovského Blšanech, s nimiž postoupil z přeboru až do třetí ligy, stejně jako na funkci delegáta a posléze i předsedy komise rozhodčích.
Jaroslav Melichar vyhrál s Teplicemi II. ročník Íránského poháru. Domů tehdy Severočeši přivezli 15 000 dolarů, sošku lva z ryzího zlata a k tomu plaketu za vítězství v turnaji, které je vystavena v Síni slávy na Stínadlech.
„To Franta Chvalovský s tím nápadem přišel, když jsem už opravdu pověsil Kopačky na hřebík. Nejdřív abych se stal dědkem na tribuně, jak jsme říkávali delegátům, pak abych měl zodpovědnost za píšťaly, což byli v naší hantýrce sudí."
I proto se Jaroslav Melichar v dalším díle Kopaček na hřebíku rozpovídal o současných rozhodčích a pravidlech a pochopitelně že zabrousil i k současnému teplickému mužstvu.
„K třiasedmdesátým narozeninám bych si přál, abychom se v tomto ročníku vyhnuli baráži," připomněl loňské martyrium Severočechů, kteří museli o setrvání v nejvyšší soutěži bojovat s Vlašimí. „A také aby brali kapříci a nějaké pěkně macaté jsem ještě z vody vytáhl," přiznal se k rybářská vášni, k níž ho svedl jeho teplický spoluhráč Jaroslav Findejs.
Byla toho spousta, na co Jaroslav Melichar u mikrofonu Sport.cz vzpomínal a šlo o zajímavé a úsměvné zážitky. Proto rozhodně stojí za to si výlet do sedmdesátých let v podání teplické fotbalové legendy poslechnout.
