Slzy a konec světa? Velká rána jí otevřela oči a Češka vládne Evropě i světu

I jí samotné se zdál takový scénář silně nepravděpodobný. Kdyby jí někdo po loňských nominačních závodech nadhodil, že letos bude světovou šampionkou na kanoi a evropskou v kayakcrossu… „Určitě bych nevěřila. Myslím, že i hodně lidem kolem mě by to přišlo až moc,“ usmívá se 23letá slalomářka.

Loni se zdaleka tolik neusmívala. Neúspěch v boji o tři místa v reprezentaci, v české konkurenci obzvlášť krutém, ji hodně vzal, došlo i na slzy. „Byla to pro mě velká rána. V některých okamžicích jsem myslela, že to je konec světa,“ neskrývá.

Své sportovní neúspěchy prožívala až moc. „Měla jsem pocit, že se vše točí kolem toho, jestli si vyjedu tým. Už v průběhu nominace jsem věděla, že na tom nejsem úplně dobře,“ popisuje náročný týden dělící kvarteto kvalifikačních závodů. „Ten je psychicky nejnáročnější pro většinu závodníků,“ ví.

Loni happyendem neskončil. Aspoň tehdejší optikou Kneblové. Dnes vidí, že to byl svým způsobem odrazový můstek k letošním úspěchům. „Dlouho jsem se z toho sbírala, ale uvědomila jsem si, že se nestalo nic tak fatálního a trochu se mi otevřely oči,“ hodnotí.

Sílu, techniku i cit pro vodu měla na špičkové úrovni, hlavu ještě ne. S jejím nastavením jí pomohl sportovní psycholog, ne poprvé. „Už dřív jsem měla problém se závoděním, až jsem během závodů zvracela. Dokonce jsem uvažovala, jestli mi to za to stojí, ale psycholog mi strašně pomohl,“ vzpomíná. Pomohl i loni, získala větší nadhled i sebedůvěru.

Odměnou pro ni byla letošní snová sezona, na mistrovství Evropy mohla slavit i se svou rodinou, díky níž s divokou vodou vůbec začala. „Předtím, když někde se mnou byli, tak se mi závody spíš nepovedly, tak jsem byla ráda, že teď jsem se mohla radovat s nimi,“ přiznává.

V Mixzóně vypráví o celé své cestě. Jak kariéru na divoké vodě odstartovala v rodné Olomouci, kde přitom žádné peřeje nejsou. Přesto i díky trenérskému zázemí se z Hané rekrutuje řada úspěšných slalomářů včetně Kneblové.

Byť, jak sama přiznává, to s ní trenéři neměli vždy jednoduché. Zprvu se divoké vody bála. „Hodně,“ přikyvuje. „Rodiče i trenér Jirka Kratochvíl mě přemlouvali, abych vůbec najela do proudu. Já se bála, furt jsem brečela a vztekala se. Až když jsem se naučila eskymáka, zvládala jsem to,“ ohlíží se.

Po maturitě se přestěhovala do Prahy, aby mohla trénovat v Troji, českém centru vodního slalomu. A dál sbírala mládežnické úspěchy ve slalomu a dlouho i ve sjezdu, ke kterému má po rodičích blízko.

Postupně už dostal jasnou přednost olympijský sport, ke kanoi si přidala i kayakcross. Kontaktní disciplínu, v níž jede proti třem dalším soupeřkám a o střety není nouze.

„Nejdřív jsem kros nechtěla jezdit, měla jsem právě s těmi souboji problém, nechtělo se mi na někoho najíždět,“ přiznává. „Ale postupem času jsem zjistila, že mi to sedí, většinou se nic strašného nestane,“ vypráví úřadující kontinentální šampionka.

Proč nesnáší čekání na jízdy soupeřek v cíli? Mrzelo jejího tatínka, když opustila sjezdařskou loď? Chybí jí na závodech mladší sestra, která se vydala jinou cestou? A jaké byly první rozhovory se strejdou, reportérem České televize? Také o tom mluvila Kneblová v podcastu Mixzóna.