Odchod bolel. Ale ani jsem nesnil, že v klubu vydržím šestnáct let, říká česká legenda o loučení v Kielu

Místo do haly vyráží na golf, nabírá novou energii. „Takhle jsem si léto osm let neužil. Věnuju se rekonvalescenci fyzické i mentální a připravuju se na další angažmá,“ popisuje 44letý Jícha své současné nastavení s tím, že by se nebránil ani práci u reprezentace.

S hledáním nového angažmá ale nijak nespěchá. Nejprve i slavnostně uzavře kapitolu v Kielu, kde se s ním 12. září chystá velkolepé loučení. Mělo přijít později, smlouvu s týmem „Zeber“ prodloužil až do roku 2028. Ale po sezoně, v níž obsadili v bundeslize šesté místo, byl Jícha odvolán. I s ohledem na citovou vazbu, kterou ke klubu po tolika letech má, se s odvoláním nesžíval snadno.

„Nějakou hořkost jsem cítil. Už před dvěma lety jsem musel dělat nějaké kompromisy, kdy klub nebyl tak finančně silný,“ přiznává, že v plánu byla částečně vynucená obměna veleúspěšného týmu, kterou navíc komplikovala zranění. K ní už ale nedostal prostor.

„Rozhodnutí v ten moment bolelo. Ten klub je v mém srdci a jsem pyšný, že jsem ho zanechal v takové kondici, že bude schopný zase bojovat s nejlepšími,“ říká. A stejně jako on nikdy nezapomene na THW Kiel, ve čtvrtmilionovém městě na severu Německa nezapomenou na něj.

„V tom je sport krátkozraký, že když se vám nepovede jedna sezona, všichni vás chtějí odvolat, pak vás zase mají rádi. Ani ve snu mě nenapadlo, když jsem vstupoval do toho velkoklubu, že bych v něm vydržel šestnáct let,“ přiznává házenkář původem ze Starého Plzence.

Šestnáct let spravedlivě rozdělil mezi éru hráče a trenéra v jednom z nejlepších klubů planety. „Hrát bylo výsadní zaměstnání, absolutní hobby. Jen jsem si to užíval a to, že jsem mohl být jedním z nejlepších na světě, jsem si uvědomoval až později,“ přiznává.

Byl součástí výjimečné generace, která s Kielem rok co rok vyhrávala hvězdami nabitou bundesligu, dvakrát ovládla Ligu mistrů… „Už jsme vždycky plánovali, kde budeme ve městě slavit,“ přiznává, že si tým nic jiného než triumf nepřipouštěl.

Jako trenér musel své nastavení změnit, přibylo více odpovědnosti, házenou žil nonstop. Zvlášť když jeho osudový sport zakořenil i u něj v rodině. Syn Vincenc bral míč do ruky odmala, starší dcera Valéria ke sportu svého otce dlouho blízko neměla.

„Spíš vnímala házenou jako něco, co ji bere tatínka,“ líčí Jícha. „Jednoho dne jsme si se synem stříleli na branku a ona řekla, že si to chce zkusit s námi. Začalo ji to bavit a pak říkala, že by házenou zkusila, což mě překvapilo,“ přiznává. Nyní jeho dcera dojíždí denně do sto kilometrů vzdáleného Flensburgu a v létě už reprezentovala Česko na světovém šampionátu do 18 let v Rumunsku.

A tatínek v hledišti pochopitelně nemohl chybět. „Byl jsem šťastný, když jsem viděl, jak ji to naplňuje, jak zpívá českou hymnu, baví se s holkama česky,“ cení si Jícha.

Jistě by měl svým dětem co poradit a předat, ale snaží se držet zpátky. „Jsem tam jako rodič, jen se dívám na zápasy a vůbec neradím. Jen pokud se zeptají, tak si s nimi samozřejmě rád sednu a něco probereme,“ popisuje.

I když jako nositel jména někdejšího nejlepšího hráče světa to jeho syn nemá lehké, touhu navázat na otcovy úspěchy v sobě má. Také by to chtěl dotáhnout do nejlepších soutěží, k nejvyšším metám. Zvlášť když má doma vzor. V tom bylo nastavení Filipa Jíchy jako teenagera odlišné.

„Když jsem vyrůstal, nejlepší čeští hráči byli ve druhé bundeslize, maximálně na chvostu první. Mě ten sport bavil a naplňoval,“ ohlíží se Jícha téměř o tři dekády zpět.

„Někdy v sedmnácti jsem si začal uvědomovat, že to je pro mě možná jednodušší než pro spoluhráče. Ale být nejlepší na světě? To mě ani nenapadlo. Vzpomínám si, jak jeden manažer říkal, že zavolá do Kielu, že bych tam hrál. To jsem si říkal, že se úplně zbláznil, že to je úplná utopie,“ usmívá se. Realita pak výrazně předčila nejen jeho očekávání.

Dával mu někdy někdo najevo, že jako Čech nemá co Němcům mluvit do házené? A jak reagoval? Co chybí české házené a byl by ochoten se do ní vrátit? Jak teď dělí svůj čas mezi Česko a Německo? A proč občas doma zakňourá bolestí? Také o tom mluvil Filip Jícha v Mixzóně.