PAMĚŤ SPORTU: Mladý, drzý, dvakrát zlatý. Jak český blonďák se šátkem ohromil svět

Odmala měl svou hlavu. Ač v něm tatínek Josef viděl kanoistu, Martin si usmyslel, že bude jezdit na kajaku. Rodinné vztahy to nijak nenabouralo, otec ho pak trenérsky dovedl k největším úspěchům. Dokonce si v Sezemicích v roce 1995 založili vlastní kanoistický klub.

„A já tam byl jediný závodník,“ usmívá se Doktor. Dnes má oddíl přes dvacet členů, chodí do něj už druhá generace kanoistů a šéfuje mu jeho bratr.

Ze Sezemic ale rok před hrami v Atlantě vyrážel na soustředění po celém světě se svým rodinným týmem. Táta měl na starosti přípravu, máma zázemí. Takto si domluvili i tréninkový kemp v Elbertonu, necelé dvě hodiny cesty od Lake Lanier, kde se o rok později konaly olympijské soutěže. „Měli jsme tam všechno, co jsme potřebovali, postavili tam i tréninkovou dráhu pro veslaře a kanoisty,“ vybavuje si.

A ve stejné sestavě ubytování bokem v izolaci od olympijského ruchu vyrazili i do olympijské Atlanty. „To rodinné zázemí bylo určující. Jako starší jsem si rád povídal s lidmi kolem, ale v první polovině kariéry jsem se snažil soustředit na sebe, nevnímat vjemy kolem,“ vzpomíná.

Na programu her měli tehdy kanoisté ještě dvě tratě, pětistovku i kilometr. Nejdříve se jelo o medaile na delší distanci. A než se soupeři stihli na trati rozkoukat, český blonďák v charakteristickém šátku už jim mizel v dáli.

„Věděl jsem, že nemám na co čekat. Ivan Klementěv má dobré závěry, tak jsem zkusil odjet co nejdřív. Pak mě dojížděl, ale vyšlo to,“ popisoval triumf nad svým vzorem. Však o čtrnáct let starší lotyšský kanoista byl olympijským vítězem už ze Soulu 1988.

„Věděl jsem, že na to mám, jak ti mladí bývají drzí a nebojí se starší předjet,“ usmívá se Doktor, jemuž stříbrný medailista ihned jel pogratulovat. „Ale pak jsme se naklonili zpátky do lodi a byli rádi, že žijeme,“ přiznával nezměrné vyčerpání.

Jenže prostoru na regeneraci, natož zlatou oslavu, moc nebylo. „Jen jsem se vyjel a hned jsem se rozjížděl do tempa pětistovky. Byl přede mnou další závod, ale šlo se do něj lehčeji,“ připouštěl.

O 24 hodin později vypadalo finále na pětistovce úplně jinak. Doktor se pohyboval kolem pátého místa, cíl se blížil. Už nemá síly na další triumf? Podepsala se na něm únava?

Kdepak, české eso si jen nejlépe rozvrhlo síly. „Jelo se po větru a všichni kolem mě to strašně přepálili. Asi 150 metrů před cílem jsem zrychlil a přišlo mi, že proti mně soupeři úplně stojí. A za chvíli jsem věděl, že je předjedu,“ líčil Doktor, jenž trať zvládl ve výjimečně rychlém čase pod 1:50. A ještě byl za cílem svěží. „Tam jsem si za cílem mohl dovolit projevit radost víc.“

Olympijské zlato sportovcům změní život. Co teprve dvě? „Změní to každého,“ připouští Doktor. „Ale já měl pocit, že se jinak nechovám. Kdyby ano, měl jsem u sebe tátu jako takového uzemňovače,“ usmívá se kanoista přezdívaný Boban. Nohama na zemi se zjevně udržel, v následujících dvou letech se stal mistrem světa.

V Paměti sportu ale popsal i symboliku svého šátku s lebkami. Nepocházel ze žádného obchodu s funkčním sportovním zbožím. „Tyhle se prodávaly na rockových koncertech třeba Iron Maiden nebo Metalliky,“ usmívá se. „Já nosil čočky a není dobré, když do očí teče pot. A potřeboval jsem větší, aby sály pot, tyhle se z praktických důvodů osvědčily,“ vysvětluje.

U sportu zůstal i dlouho po konci kariéry. Vystudoval FTVS, takže je Doktor nejen příjmením, ale i titulem. Po krátké trenérské etapě se stal sportovním ředitelem Českého olympijského výboru a z pozice šéfa výprav nadšeně sleduje své zlaté kanoistické nástupce Martina Fuksu a Josefa Dostála.

„Oni měli obrácený příběh než já. Já se ke zlatu dostal na začátku kariéry, oni později přes množství dalších úspěchů, kterých měli mnohem víc než já. Jsem rád, že jim to vyšlo,“ neskrývá Doktor.

Oba olympijští šampioni z Paříže v Paměti sportu popsali, čím je pro ně Doktor výjimečný. „Stejně tvrdě jako v kanoistice pracuje i pro olympijský výbor. Není to žádný bafuňář, co si akci jede užít, ale maká do sedření,“ cení si Dostál.

„Je skvělé ho mít jako největšího parťáka ze stejné disciplíny v týmu, vždycky najdeme společnou řeč. A když jsem po něm chtěl rady, byl tak hodný, že mi dal i svůj tréninkový deník,“ váží si Fuksa, který předloni na svého předchůdce po 28 letech triumfem na singlkanoi navázal.