Sebrali mu pas, chtěli desátky. Mičinec vypráví, jak po letech v Bohemce odcházel na Kypr

„Ostatní mlčeli, i když jim sáhl na peníze také. Milanu Čermákovi, Frantovi Jakubcovi i Tondovi Panenkovi... Jen já byl začínajícím naivou, proto jsem se ozval a dostal hned přes pusu. Na hřišti v tu ránu zavládlo ticho jako v hrobě. I věčný kverulant Jarda Němec, který se jako jediný pustil s Pospíchalem sem tam do diskusí a zkoušel mu oponovat, obrátil oči v sloup.Tušil, co bude následovat," vrátil se Mičinec u mikrofonu Sport.cz o dvaačtyřicet let do minulosti.

„Co ty se vůbec ozýváš! Ty buď rád, že si vůbec v Bohemce. A jestli se ti to nelíbí, zítra odevzdej nafasované věci a můžeš se hlásit v ČKD, usadil mě a já se proto stáhnul do ústranní a léta mlčel. To až po čase jsem zjistil, že člověk musí za svůj názor bojovat a říct, co si myslí. I Pospíchalovi," netají bývalý útočník Klokanů, Dunajské Stredy, ale třeba také kyperské Omonie Nikosia, že s Pospíchalem si prožil a užil své.

„K pohárovému zápasu do Anglie s Ipswichem mě nevzal jen proto, že jsem ho poslechl a před ligovým utkáním s Hradcem Králové mu po pravdě hlásil, že cítím bolest v koleni a nevím, co s tím. dělat. V lize mě nepostavil, na Ostrovy mě také nevzal, i když já anglický fotbal zbožňoval a moc jsem si chtěl proti Ipswichi zahrát. A nic nepomohlo, že Panenka, Bičovský a Čermák za mě tehdy orodovali, protože viděli, že mám báječnou formu."

"Radši vezmu o jednoho funkcionáře víc, ale Mičinec zůstane doma. Jak chce hrát proti Angličanům, když se bojí nastoupit proti Hradci?!" utnul Pospíchal veškeré diskuse.

"Zůstal jsem v Praze a v Ipswichi se prohrálo 0:3, i když jsem dodnes přesvědčený, že bych mužstvu pomohl a možná i nějakou branku dal. V domácí odvetě jsem ji ostatně gólmanovi Sivellovi vstřelil už po třech minutách, ale k postupu nestačila. Panenka sice přidal z trestňáku ještě jednu, ale i když jsme Anglány nepustili v druhém poločase z jejich šestnáctky, třetí gól jsme nepřidali a vypadli."

Přesto šel Mičinec trenérovi Pospíchalovi poděkovat, když po šesti a půl letech opouštěl vršovický Ďolíček a odcházel do Dunajské Stredy. A Pospíchal z toho byl naměkko, protože slova díků slyšel málokdy a od málokoho.

„Byl tvrdý, náročný, někdy to byl přímo teror, co jsme museli snášet. Běhali jsme třeba v půlmetrovém sněhu s dvanáctikilovými vestami, jen abychom nabrali kondici. Ale právě proto jsme mohli hrát útočný, agresivní fotbal, který se lidem líbil. Vždyť do Ďolíčku chodilo osmnáct tisíc diváků, a i na cizích hřištích Bohemka táhla. Kdyby se dal vrátit čas zpátky, klidně bych to všechno podstupoval znovu. A Pospíchalovi bych šel zase poděkovat, protože on ze mě udělal profesionálního fotbalistu."

Mičinec ale v dalším díle Kopaček na hřebíku nevzpomíná jen na svého osudového trenéra Pospíchala.

Vypráví i o angažmá v Dunajské Stredě, která v dobách jeho působení zažívala fotbalový boom, popisuje, jak to bylo s jeho ochodem na Kypr, kam zamířil v roce osmdesát devět.

„Bylo to po aféře s černými fondy v Bohemce, po které nám sebrali pasy a někteří z nás dostali dokonce podmínku. Jenže jak vycestovat do ciziny a podepsat na Kypru smlouvu s Omonií, když můj pas měli tehdy v Praze v baráku tělovýchovy na Poříčí? Nakonec mi ho jeden z funkcionářů přece jen vydal, ovšem s tím, že mu budu odvádět desátky z toho, co v cizině vydělám. Přikývl jsem a souhlasil, jen abych pas dostal, ale dopředu jsem věděl, že se raději nepodívám dva roky domů, než abych mu něco platil. Vždyť povinné desátky jsme odváděli už Pragosportu."

V Kopačkách na hřebíku přišla samo sebou řeč i na proslulého trnavského kanonýra a bouřliváka Jozefa Adamce, který Mičince po návratu z jeho zahraničních štací v Bohemce rovněž trénoval. A bylo na co vzpomínat...

Třeba na lukulské večeře před ligovými zápasy, kdy se servírovala šunková rolka, slepičí polévka, půlka kachny s houskovými i bramborovým i knedlíky a navrch ještě palačinky a samo sebou žejdlík plzeňského.

„Něco takového jsem pod Pospíchalem nikdy nezažil, jenže Adamec byl jako trenérko bohovský. Druhý den jsme na starých Bazalech vyhráli nad ostravským Baníkem 2:1, pak jsme až do konce ligy neprohráli ani jedno utkání a v nejvyšší soutěži se zachránili," vypráví Tibor Mičinec v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku, který i tentokrát stojí za poslech.