Sbíral jsem železo, neměli jsme co jíst. Táta wimbledonské vítězky vzpomíná na roky, kdy začínali od nuly

Londýn (od našeho zpravodaje) - „Z nuly na sto. Neměli jsme v podstatě co jíst a kde bydlet,“ líčil pohnutě po životním zápase své dcery.

Ale teď jste táta wimbledonské šampionky. Jak to zní?

Vlastně ani nevím. Neumím to popsat. Myslel jsem si, že něco takového vůbec v životě nezažiju. Ale, jak se říká, je to v ní. Pan Pavelka, který Lindu trénoval a strašně moc jí pomohl, vždycky říkal, že takovou holku neviděl. Že jí řekl, co má dělat, ona to udělala a nemusel to opakovat dvakrát.

V souvislosti s Lindou se o něm moc nemluví. Jak přispěl k jejímu rozvoji?

Věnoval se jí, jezdil s ní, hledal kurty… Když Lindě bylo dvanáct, třináct, úplně se jí obětoval. Nikdo o něm neví, je to starý pán, dneska už má osmdesát let. Kdysi hrál tenis a byl to horník. Chlap, dříč. Když se jdu dneska podívat na trénink vnučky a vidím moderní trenéry, tak pan Pavelka by je s prominutím zabil. Oni tam za hodinu nahrají sto míčů, povídají si, hrají si… To on do Lindy naházel tři sta, čtyři sta míčů za hodinu. Jel se systém: Pojď, pojď, špatně, dobře. Tvrdej přístup, makačka. A vyplatilo se to.

Můžete přiblížit, v jakých podmínkách Linda vyrůstala?

Horší už to snad ani být nemohlo. Když se narodila, byl jsem každý měsíc tři tisíce korun v minusu. Neměli jsme vážně co jíst. S manželkou jsme se tenkrát rozvedli z předchozích manželství, všechen majetek nechali těm druhým a začínali od nuly. Manželka neměla nic, já dělal výpravčího a musel jsem sbírat staré železo, abychom nějak přežili. Pak mi jeden kamarád půjčil peníze, abych splatil dluhy. Zachránilo mě, až když mi zemřeli rodiče a prodal se domeček… Tehdy jsme konečně mohli koupit aspoň auto a začít nějak fungovat.

Jako výpravčí jste ale měli aspoň vlaky zadarmo.

To ano. Takže jsme do Prahy jezdili vlakem a spali na nádraží na ubytovně za pětistovku. Pamatuju si, že tam tehdy hrála dcera jednoho policajta a pak naše Linda. Všichni kolem měli bohaté tatínky, kteří to platili, a maminky, co s nimi jezdily. To, co jsme dělali my dva… to byla hrůza, ani to nemá cenu vykládat.

Dost lidí jako vy vsadí na jednu kartu a pak v tom zahučí. Cítili jste to riziko?

Byla to strašná klika. Ale Linda v životě neřekla, že nechce jít trénovat. Ani jednou. A to jsme vymýšleli hrozné věci. Hráli jsme po všech vesnicích. Kde jsem viděl kousek betonu nebo nějaký kurt, tam jsme šli a hráli. Zadarmo, samozřejmě.

V kariéře vaší dcery hrála taky roli matka Martiny Hingisové, trenérka Melanie Molitorová. Jak vzpomínáte na ni?

Všichni o ní mluví, protože je to velké jméno. Ale ve skutečnosti to bylo naopak – tenisově Lindu udělal Pavelka. Paní Molitorová nám ale dala jinou, strašně důležitou věc: absolutní profesionalitu a přístup. Manželka přišla jednou s Lindou na trénink o tři minuty pozdě. Tři dny jim pak paní Molitorová vykládala, že jestli se to stane ještě jednou, už tam nemusí jezdit. Byla tvrdá, nemazlila se s nimi. Ale Lindě to nevadilo, měla ji ráda. Ukázala nám, že vrcholový tenis je těžká robota a člověk si z toho nemůže dělat legraci.

Proč jste vlastně dceři vybrali tenis?

Běhal jsem maratony, hrál fotbal, hokej. Tenis jsem se naučil sám, stejně jako ping-pong. Bez trenéra se ale dostanete jen na určitou úroveň a konec. Udělal jsem si sice trenérskou trojku, abych Lindě mohl do těch deseti, jedenácti let nahrávat z koše. Jenže když jí bylo třináct, přišla na kurt, vzala raketu do levé ruky, i když je pravák, a dala mi 6:0. Tehdy jsem roztřískal raketu a řekl jí: „Miláčku, s tebou jsem skončil.“

Vaše dcera ale nevypadá, že se u něčeho dokáže opravdu vytočit?

Je to hrozný introvert. Do její duše pořádně nevidím ani já, ona to skrývá. Ale je strašně hodná.

A poslušná?

To zase ne. Má svou hlavu, rozum, své názory. Ale mně se to líbí, je to perfektní. Je hrozně šikovná a má ráda všechny sporty. Když jsme žili na samotě a neměli peníze, blbli jsme a ona klidně tři hodiny odhrnovala sníh z přehrady, abychom mohli bruslit.

Na kurtu je její největší zbraní právě ten klid?

Ano. Ale po kom to má, netuším. Po manželce ne, po mně taky ne. Možná po dědovi… Když čelí mečbolu a napálí na kříž eso, to klobouk dolů. Ona si z proher nikdy nic moc nedělala. Má obrovský nadhled, i díky tomu vyhrála.

Nemůže ji ten obrovský úspěch změnit?

Ona to ustojí, nemyslí si, že je mistr světa. Má to v hlavě srovnané.

Linda zmínila při slavnostním proslovu vaši manželku, která předloni zemřela, jak vám u toho bylo?

Mě to strašně mrzí, že tady není. Jde mi mráz po zádech, protože ona tomu dala sto procent. Ale tak to někdy chodí.

Vy jste se tady potkal i s panem Muchou, tátou Karolíny. Jak jste si notovali?

Člověče, to je takový sympaťák! Skvělý chlap, o tom nemá cenu vůbec debatovat. Kdyby vyhrála Karolína, tak mu z celého srdce pogratuluju, to je přece normální. Kája je taky fantastická, top chováním, bezvadná. Dvě nejlepší holky po všech stránkách, nejen herních.

Jak vidíte Lindinu budoucnost? Wimbledon není její poslední velký titul?

To je zbytečné o tom mluvit. Stačí jedno zranění, nebo se zamiluje (směje se). Ne, vážně, to nemá význam. Step by step.