Článek
A jako bývalému profesionálnímu vojákovi se vám to podařilo o rok dříve a hned v armádním klubu, jde o náhodu?
Určitě, netušil jsem, že to bude Dukla. Ostatně tak vysoko jsem nemyslel, vůbec jsem to nečekal, samozřejmě mám pokoru. Ale přišlo to a jsem za to rád. Jde o obrovskou výzvu. Souvislost s armádou mi dává smysl. Armáda a sport si jsou podobní. Když jsem z armády odcházel, potřeboval jsem řád a ten ve volejbale je. Byť samozřejmě s armádou to mnoho společného nemá. Ale je fakt, že patnáct let jsem byl profesionálním vojákem a pár kamarádů z armády se mi ozvalo, kteří mou kariéru sledují.
Jako volejbalista jste hrál i v zahraničí, jak jste se stal profesionálním vojákem?
Jsme volejbalová rodina a v zahraničí jsme hráli s manželkou. Ale problém byl sehnat stejné místo na stejné úrovni. Navíc z pozice nahrávače jsem to měl hodně těžké, pro nahrávače bylo vždy těžší sehnat angažmá. A měli jsme už syna Matěje. Mimochodem nyní hraje extraligu za Black Volley Beskydy a na souboje s ním se už těším, jsem na něj hrdý. Tehdy jsme se rozhodli, že jeden z nás kariéru bude muset zakončit a mně už bylo 34, takže padla volba na mě. Zajímá mě historie, zbraně, modely a když jsem viděl inzerát „Moje kariéra“, zavolal jsem, podstoupil takzvané kolečko, přijímací řízení, a v lednu 2005 nastoupil do armády jako instruktor vojenské přípravy. To byl první nábor po zavedení profesionální armády v roce 2005.
Zúčastnil jste se dvou misí, nejprve v roce 2010 v Kosovu.
Přitom když jsem tam šel, tak manželka řekla: Ne aby tě napadly mise! (usměje se) V Kosovu jsme byli jako poslední rotace, která to tam zavírala. Šlo o mou první takovou zkušenost. Bylo po válce, měli tam úplně jiné starosti. Krom dvou týdnů dovolené jsme devět měsíců dělali strážnou službu a patroly. To bylo sice na hlavu, ale mise byla mírová, žádné velké extra riziko tam nebylo. Kdežto mise o deset let později v Mali byla daleko složitější.
Čím?
Mali je asi nejhorší místo na světě, které jsem zatím osobně zažil. Tam je tak strašná bída, jakou si nedovedete představit. Lidé sice mají telefon, ale žijí v poušti v chatrči se čtyřmi sloupy a plachtou. Není tam žádný zákon, neplatí žádná pravidla. Šlo o tréninkovou misi pod patronátem Evropské unie. Hlídali jsme tam instruktory, jezdili patroly a podobně. To bylo opravdu nebezpečné.
Ostatně Mali tehdy bylo po úspěšném státním převratu, že?
Ano, a nebyl první. Přijeli jsme tam navíc v době končícího covidu, během něhož byly operační úkoly omezené. Ale my jsme jeli hned na výjezd, což znamená, že si vezmete všechno a jedete hlídat do nějakého místa.
Do jakých nebezpečných situací jste se dostal?
Oproti Kosovu to bylo nebezpečné, tam to byl v uvozovkách výlet. Tady třeba stačilo i to, že se vám porouchá auto, jste tam sami a musíte čekat. Jednou jsem třeba řídil velký multilift a tři hodiny přede mnou jel pick-up a na něm byl velkorážný kulomet. Když máte mírumilovné úmysly, vždy je pravidlem zvednutá hlaveň směrem nahoru, jenže on ji měl namířenou na mě. Nevěděl jsem, jestli je náš nebo nepřítel, neměli uniformy, byli zahalený… To nebylo příjemné. Stejně jako když nad vámi lítá cizí dron, tehdy začínala jejich éra. Jednou hrozilo i napadení, ale zase si to nepředstavujte jako akční film. Ono i stačilo, když se vždy v deset na i dvě vteřiny vypnuly agregáty, rozhostilo se ticho a vy jen čekáte, co se bude dít. Zda jde o chybu, jedná se o poplach, hrozí napadení… Strach jsem měl.
Nakolik vám zkušenost z armády změnila životní priority?
Úplně. Když jsem se vrátil, moc věcí jsem nechápal, včetně mé ženy, což bylo samozřejmě špatně. A prostě mě až tolik nejprve nezajímalo, v kolik v pátek vyzvedneme dítě nebo že budeme mít méně peněz… Jako důležité jsem bral, že žijeme a jsme zdraví. Priority mám úplně jinde.
Proč jste z armády odešel?
Po skončení mise v Mali mi bylo 50 a většina vojáků byla skoro ve věku mého syna. Už jsem byl celkem unavený a asi by mi už hrozilo vyhoření, byť jsem tu práci měl rád, měl jsem dobré velitele a vůbec štěstí na lidi. Když jsem ale dostal nabídku od Ondry Hudečka z Karlovarska, jestli bych nemohl dělat asistenta jako profesionální trenér, neváhal jsem. Už jsem potřeboval změnu, míň nebezpečí, více času být doma. Takže jsem se vrátil zpátky do volejbalu, který jsem hrál. Udělal si trenérskou licenci a začal fungovat takhle.
Uplatňujete jako trenér i zkušenosti z armády?
Jo! (usměje se) Když jsem měl s kluky úvodní řeč, říkal jsem jim, že je čeká jenom dřina a dril. Mám rád pořádek. Neděláme tedy nástupy, ale třeba když jsem dělal s mládeží, za prohřešky jsem trestal celý kolektiv, jak jsem to zažil v armádě. Všichni třeba museli dělat patnáct kliků kromě provinilce. Když se tak stane třikrát, začne to ostatním vadit a oni si to pak s ním sami vyřídí.
V Liberci taky?
To ne, tady jsou borci, profíci, legendy. To platí pro mládež. Tady toho doufám budu ušetřený. Myslím, že jsme složili dobrý mančaft. Je poskládaný vyrovnaně. Nejsou tam extra hvězdy, byť tam tedy je Lukasz Wiese a Lukáš Ticháček, oni jsou ovšem skromní kluci. Úspěchu chceme docílit tím, že budeme kolektivem, budeme bojovní a trpěliví. Když jsem vloni přišel do Benátek nad Jizerou, řekli jsme si, že ostatním to budeme chtít otrávit trpělivostí a pracovitostí a byli jsme podle mě štikou ligy, byť závěr byl horší. Ale třeba Liberec jsme dvakrát porazili.
Jak důležité pro vás je, že jako hráč dál pokračuje Lukáš Ticháček?
Lukáš je prostě legenda. Když jsem jako hráč odcházel do zahraničí, tak jsem proti němu hrál, když debutoval. Pro mě je to excelentní nahrávač, je mu sice 43 let, ale mám s ním své plány, úlohu bude hrát velkou. Doufám, že se to podaří, protože své kvality nesporně má. Chci, aby se od něj Šimon Bryknar učil, aby byl jeho mentorem. Ostatně všechny hráči mají v týmu svou úlohu, v týmu není nikdo, kdo by se v družstvu neměl uplatnit. Určitě bych chtěl být v top čtyřce a hrát o medaile.
