Článek
Nadějné jednadvacetileté skeletonistce ublížil váhový limit. „Hmotnostní kategorie u nás neexistují, ale máme jasně danou maximální hmotnost. Spolu se saněmi mohou muži vážit až 120 kilogramů, ženy až 102,“ vysvětlila Hansová.
A právě v těchto limitech je zakopaný pes. Nejsou spravedlivé pro všechny somatotypy. Třeba pro mladou Němku, která měří 178 centimetrů.
„Naše saně váží podle nastavení mezi 29 a 37 kilogramy. Trochu se s tím dá pracovat, ale hmotnost na saních je obecně výhodou. Znamená to: kdo je lehčí, může ‚nechat víc váhy‘ na sáních. A pro mě jako vyšší sportovkyni se ten manévrovací prostor rychle zužuje,“ popsala s tím, že to pro ni reálně znamená mít maximálně 70 kilogramů.
A nyní jí paradoxně ublížila úspěšná letní příprava, při které posílila. „Moje váha stoupla z asi 71 kilogramů na skoro 76. V Lillehammeru, kde byly kvalifikační závody na Světový pohár a olympijské hry, jsem pak se sáněmi měla 106 kilogramů,“ smutnila.
Nechtěla se ale vzdát a dělala všechno pro to, aby se do limitu vešla. To mělo samozřejmě vliv na její výkonnost. „Byla jsem roztřesená, bez síly, nohy jsem měla úplně prázdné. A pak přicházejí ty absurdní myšlenky, když člověk zoufale hledá nějaké ‚úspory‘. Najednou si říkáš: ‚Kolik vlastně váží moje sportovní podprsenka?‘ Malý spoiler: zřejmě dost na to, že jsem si ji těsně před startem sundala,“ řekla.
Nakonec limit splnila a na požadovanou váhu se dostala, ale už nedokázala splnit nominační kritéria.
Nyní říká, že jí váhové omezení vzalo reálnou šanci splnit si sen o olympiádě. „Byla jsem v tréninku v top formě, rychlejší než kdy předtím a měla osobní maxima ve sprintu. Ve skeletonu rozhodují detaily. A na to potřebujete čistou hlavu. Když přijdete na dráhu vyčerpaní a myšlenkami pořád jen u váhy, není to férová výchozí pozice,“ uzavřela.
