Článek
Zatímco většina závodníků se na Jizerskou 50 chystá ve stopě polykáním tréninkových kilometrů, Ladislav „Lopaťák“ Mizera týdny před konáním slavného podniku na trasu dobrovolně bez nároku na odměnu nahazuje sníh.
„Teď už bych byl býval házel, tenhle týden nekompromisně, jenže sníh letos nejde odkud brát,“ hlásil minulé úterý. Teploty sice klesaly hluboko pod bod mrazu, avšak sněhu bylo v okolí trasy pomálu. „Furt se čeká, zda by něco nemohlo spadnout, ale dva tři centimetry nás nezachrání, potřebovali bychom alespoň dvacet. To by bylo!“ přál si.
Čtrnáct dnů před startem nahazoval alespoň pravou stranu na kopci k Buku na úseku krátce po startu. Pomáhat si musel kvůli letošním specifickým podmínkám i krumpáčem. „Dřív toho sněhu bylo daleko víc, takže házení přibývá,“ všímá si Mizera.
Toho času ještě tipoval, že tentokrát se bude lopatou ohánět ještě v sobotu den před hlavním závodem. Jenže před 59. ročníkem Jizerské 50 už další sníh na trasu nepřidá, neboť v Jizerkách minulou středu spadl a zlomil si tři žebra… Je tak jisté, že bude muset oželet i účast na milované padesátce, na jejíž záchraně se v minulosti při mizerných sněhových podmínkách mnohokrát podílel.
„To před čtyřmi lety bylo taky ještě v týdnu závodu hrozně málo sněhu. Jednou jsem nahazoval zase pravou stranu k Buku a už jsem byl skoro nahoře. Tehdy ještě běhaly dvě jeptišky z Liberce v těch svých hábitech. Jedna se zastavila a začala mě obdivovat, jaká že je to dřina. Tak jsem říkal: ‚To máte těžký, když nechce padat sníh, tak musíte takhle růčo fůčo!‘ Řekla mi, že s pomocí boží to vyjde. A druhý den chumelilo! Takže ona to přivolala. Tak teď vyhlížím jeptišku,“ smál se Ladislav Mizera ještě před svým pádem.
Seriál PŘÍBĚHY JIZERSKÉ 50 k 58. ročníku:
Sníh dopravuje z okolí na trať i za pomoci velkých plastových obřích nádob. „Ve Vejsplachech ve Vrchlabí mají ohromnou vanu. Tam naložíte sněhu, klidně dva tři kubíky. Zaháknete ji za rolbu a frčíte. Vloni jsme si ji od nich půjčili a ta byla bezvadná, hrozně nám pomohla. S ní sníh přibývá rychle,“ vysvětluje Mizera.
Ač letos na jaře oslaví už 79. narozeniny, před zraněním měl každý den stejně jako v minulých letech napilno. „Obvykle začínám v sedm ráno za rozbřesku a končím v pět odpoledne, když se setmí. To máte deset hodin a z toho už je člověk opravdu rozlámaný. Každý rok tím strávím desítky hodin,“ vypočítává Ladislav Mizera.
Svou první Jizerskou 50 uběhl v roce 1978. „Kdyby mně tehdy někdo řekl, že pojedu padesátku, pověděl bych mu, že se zbláznil. Poprvé jsem běžel víceméně z hecu a pak už další rok a další a už jsem v tom jel,“ usmívá se rodák z Jablonce nad Nisou. Letos byl přihlášený na svůj již 37. Memoriál expedice Peru 1970. Jako člen Klubu mistrů (třicet a více účastí) se zlatým číslem 50111.
Ladislav Mizera (vlevo) přebírá ocenění.
Jak se však dostal k přípravě tras? „Když jedu, tak nerad sundávám lyže, vlastně si to prakticky dělám i pro sebe. Takže jsem před mnoha a mnoha lety vždy říkal, že tam je sněhu málo a musím ho tam přihodit. Až jsem to dělal stále častěji a stala se z toho tradice,“ vzpomíná Ladislav Mizera, který se za tu dobu stal jizerskohorskou legendou.
„Je opravdu výjimečný člověk, obzvlášť když si vezmete, kolik mu je let. Aby si někdo za svoje peníze koupil drahou lopatu a ve svém volném čase šel nahazovat, je v dnešní době opravdu něco výjimečného. Obětuje tomu fakt hodně času. Nehledě na to, že Jizerskou 50 pak taky vždy jede. Takže do soboty ještě hází sníh, a pak v neděli nastoupí na závod, a ten navíc jede soupaž,“ říká obdivně Radim Nyč, člen bronzové štafety na olympiádě v Calgary a od roku 1999 ředitel tratí Jizerské 50. „Zažil jsem s ním hodně nahazování a klobouk dolů před ním, jak je vytrvalý,“ dodává Nyč.
Lidé se Lopaťáka často ptají: Kolik Jizerských padesátek jste zachránil? „Tak to říkají, ale kdyby to bylo kritické, tak by snad ještě někdo pomohl,“ uzavírá Ladislav Mizera, kterého organizátoři před dvěma lety poctili oceněním za zásluhy o Jizerskou 50.
