Slepička už se nepere v kleci. Dává góly za Příbram a chce si ještě zkusit první ligu

Přechod fotbalového bojovníka na hrotu sestavy k plnokontaktnímu bojovému umění MMA prý nebyl frajeřinou, ani náhlým pominutím smyslů, i když fotbal a boj v kleci k sobě mají hodně daleko. „Chtěl jsem zkusit úplně jiný sport, fotbal mě v té době už tak nenaplňoval. Potřeboval jsem ale fyzické vyžití. Začal jsem intenzivně trénovat a přijal nabídku na zápas, který jsem vyhrál. Ohromně mě to tehdy bavilo a naplňovalo. Na rozdíl od fotbalu jsem byl v kleci sám za sebe," nabídl svoje vysvětlení.

Další zápas už ale neabsolvoval, i když nabídky byly... „Už se mi nechtělo drasticky hubnout. Pořád mám v sobě krásný pocit z toho jediného boje, jak si tehdy všechno parádně sedlo a já vyhrál. Nechtěl jsem riskovat, že znovu už by to nebylo takové, a tenhle sport by mi to třeba i znechutilo. Rozhodně jsem se ale nebál případné porážky a možná se k zápasu ještě vrátím."

Než začal se zápasem, hrál za třetiligový Písek. Když se rozhodl, že už se v kleci prát nebude, podepsal znovu třetiligovým Jihočechům. „V době, kdy jsem zápasil, kopal jsem I. A třídu za Podlesí, to mám kousek od baráku. Byl to úplně jiný fotbal, na žízeň, ale ten profesionální se nedal se zápasem spojit. Jenže profesionální fotbal mi začal chybět. V Podlesí se trénovalo dvakrát týdně, já byl zvyklý trénovat dvakrát denně. Cítil jsem, že mám na víc, poté, co jsem se zápasem skončil, ozval se třetiligový Písek, a v zimě pak Příbram. Kruh se uzavřel," pravil.

O tom, zda přestoupit do druholigové Příbrami s postupovými ambicemi prý nepřemýšlel. „Ani minutu! Pro mne byla nabídka k návratu domů, protože jsem Příbramák, ohromnou výzvou. Vážím si toho, že si na mne v mém věku ještě vzpomněli a dali mi šanci," řekl přesvědčivě.

Nešel do neznámého prostředí. Naposledy oblékal příbramský dres v roce 2014 a bydlel tady. „Kdykoliv byl čas, na Příbram jsem se chodil dívat. Velmi dobře se znám se šéfem Jaroslavem Starkou. V mužstvu je spousta mladých kluků, které jsem znal jako nadějné dorostence, a některé i jako žáčky. Znovu jsem tu také potkal Milana Švengra, Tomáše Zápotočného, Jardu Treglera. S Petrem Grajciarem jsme hráli ve Spartě, s Rudou Skácelem jsme se potkali v reprezentaci a hráli jsme i proti sobě v lize. Já jsem šel opravdu domů. Příbramské prostředí, kde jsem fotbalově vyrostl, znám velmi dobře a jsem tu doma," vyznal se fotbalový světoběžník.

V sedmatřiceti jít hrát druhou ligu, to chce kus odvahy. Zimní přípravu nesnášejí mladí hráči, berou ji jako nutné zlo. Navíc kouč Josef Csaplár je hodně přísný... „Žádné úlevy jsem nechtěl. Trenér Csaplár mě zná dobře, třeba ze společného působení v Liberci, kde jsme v roce 2002 získali titul. On by mi úlevy asi dal, ale zimní přípravu jsem bral i jako svůj osobní test. Chtěl jsem vědět, na co mám. Příprava pod Csaplárem je jiná, než bývá v klubech obvyklé. Byli jsme hodně na hřišti s míčem, i když jsme trénovali tvrdě. Pořád to je ale lepší než běhat někde na oválu. Samozřejmě jsem trpěl, ale byl jsem nadšený, i když to zní v mém věku možná neuvěřitelně. Věřil jsem, že mne tvrdá příprava neodrovná, ale zvedne. Cítím se po ní výborně," odmítl pochybnosti o svojí kondici Slepička.

„Už nejsem mladík, nejtěžší pro mne je ráno vstát z postele, protože mě všechno bolí, ale berte to s nadsázkou. Fotbal pořád miluju, těším se na tréninky i zápasy, zejména teď, když se nám daří. Cíl je jasný, postoupit do první ligy, ale čeká nás ještě spousta práce. Nic není hotové. Důležité je, že nám výhry dodávají zdravé sebevědomí, remíza s Olympií nás trochu přibrzdila. I to je ale k něčemu dobré. Atmosféra v kabině je perfektní, táhneme za jeden provaz. Nikdo nemá nos nahoru, do každého zápasu jdeme s pokorou," prozradil.

Trenér ho posílá na hřiště na poslední půlhodinu jako žolíka. Nastoupil v pěti zápasech a dal tři góly. Tak parádní návrat sám nečekal... „Zůstávám nohama na zemi, takže nebudu mluvit o parádním návratu. Z těch gólů si nejvíc cením trefy v Českých Budějovicích, která byla vítězná. Řadím ji mezi svoje nejdůležitější branky v kariéře, ale vážím si každého gólu, teď ještě víc. Co se týká role žolíka, sedí mi, ale není to o tom, že bych nezvládl celé utkání. My jsme na ní domluvení s trenérem Csaplárem, jsem soudný, nedělám si ambice, že potáhnu ofenzívu, raduju se z každé šance, kterou dostanu. V útoku začíná Karsten Ayong, který odvádí obrovský kus práce. Já pak přijdu a slíznu smetanu. Podstatné je, že nám to funguje," usmíval se.

Na otázku, jestli by si troufl na nejvyšší soutěž odpověděl bez rozmýšlení: „Láká mě pořád. Vždyť první ligu hrají i kluci v mém věku. Bude záležet na zdraví a samozřejmě rozhodnutí vedení klubu a trenérovi. Ale rád bych si ji ještě zahrál. Když jsem si troufl z I. A třídy v Podlesí až do třetí a hned do druhé ligy, a zvládl jsem to, tak tenhle krok by nebyl tak velký. Jsem na sebe přísný a hlavně jsem soudný. Když budu zdravý a mužstvu platný, budu pokračovat. V opačném případě s profesionálním fotbalem jako hráč definitivně skončím. Něco jsem ve fotbale dokázal a nechci být lidem pro smích."

S fotbalem toho Miroslav Slepička zažil opravdu hodně a projel s ním i kus světa, nejen Evropy. S Libercem a Spartou získal titul, s Dinamem Záhřeb dokonce tři chorvatské. Hrál také za indický FC Goa, druholigový německý Fürth, oblékl dres reprezentace. Má na co vzpomínat, ale nejvíc si cení sparťanského dresu. „Krásné roky jsem prožil v Libereci, s nímž jsem získal titul a zahrál si poprvé evropské poháry. Ale Sparta, to je nejvíc. Mám s ní titul, který si tolik nepočítám. V té sezóně jsem byl dlouhodobě zraněný, takže můj podíl na něm byl minimální. Tři chorvatské tituly jsem vybojoval s Dinamem Záhřeb. Samozřejmě si vážím toho, že jsem si zahrál za reprezentaci," vrátil se v paměti do minulosti.

Na každou štaci má prý hezké vzpomínky. „Každá mě něčím obohatila. Všude jsem získal nové přátele a zajímavé zážitky. Třeba v Indii jsem byl jen měsíc, ale zahrál jsem si s Robertem Piresem proti Nicolasi Anelkovi, Alessandru Del Pierovi i dalším hvězdám, to se každému nepoštěstí. Do Podlesí to mám z Příbrami kousek, tam jsem hrál, jak už jsem řekl, na žízeň. Každé angažmá beru s pokorou a jsem vděčný. I za to Podlesí," dodal Slepička, který na hřišti dokazuje, že mu třeba chybí rychlost z mládí, ale z fotbalového kumštu jinak nic neztratil.