Hlavní obsah

Svobodu před olympiádou jímá nostalgie. S lupiči před bankomatem by ale byl klidný

Tábor

Před osmi lety vyjukaný mladík při své olympijské premiéře, před čtyřmi lety pacient na nemocničním lůžku strachující se o svou budoucnost. Do Ria pojede překážkář Petr Svoboda jako ostřílený atlet, jenž si prožil velké úspěchy i tvrdé pády.

Foto: Jan Kucharčík

Překážkář Petr Svoboda při Velké ceně Tábora.

Článek

Už jste hodně nedočkavý svého návratu na olympiádu?

Cítím nostalgii. Asi nebude taková atmosféra jako v Pekingu, kdy jsem stál před rozběhem, úplně vibroval a koukal kolem sebe. To jsem si říkal, že takhle se nějak cítí fotbalisté, když nastupují k velkému zápasu.

Olympiádu v Pekingu tedy řadíte mezi největší atletické zážitky?

Jestli jsem se kvůli nějakému závodu vracel, je to olympiáda. Peking mě posunul hrozně vpřed, už jsem bral atletiku jako profík.

Naopak hry v Londýně vás zastihly v době, kdy jste měl v noze zánět a nemohl běhat, pak přišla těžká infekce a doktoři vám nohu zachraňovali…

Ležel jsem v nemocnici a myslel jen na to, abych mohl chodit. Každý den mi nohu proplachovali, strkali prst mezi achilovku a patu… A teď poletím na olympiádu. Je to pro mě taková satisfakce.

V Pekingu jste běžel semifinále, potěšilo by vás, kdybyste zopakoval takový výsledek?

Chci být realista, semifinále by bylo super. Ale na překážkách je možné všechno, tam už nerozhoduje desetina, spíš to, kdo je jak připravený vyhrát. Já kolikrát zakopl, když jsem byl překvapený, že vedu. To mi prohrálo závody.

Žádné obavy tedy před cestou do Ria nemáte?

Teď jsem viděl ve zprávách, že nějakého sportovce přepadli a odvezli k bankomatu, kde musel vybrat a odevzdat peníze. To jsem v klidu, když to udělají se mnou, tak pak budeme u bankomatu jen stát a řešit, jak se v Brazílii vybírá padesát korun… (úsměv)

A ze svého zdraví? Skoro měsíc od zranění na mítinku v Turku jste nezávodil, vynechal jste i mistrovství Evropy v Amsterdamu…

Je to takový kolotoč zranění, jedno vyléčím, druhé se objeví. V hale jsem si natrhl levé tříslo, teď v Lucernu pravé, a když jsem se chtěl v Turku ujistit, že je to dobré, na páté překážce jsem ucítil píchnutí. Druhý den po návratu jsem tušil, že do Amsterdamu nepoletím.

Z toho pohledu vás středeční čas 13,59 v Táboře musel potěšit.

Čas je super po takových problémech. Přitom jsem se před startem bál, že na svém nejoblíbenějším závodě sezóny předvedu úplnou tužku. Ale je vidět, že jsme na dobré cestě, v sobotu v Novém Městě nad Metují to zkusím rozbalit ještě víc a pak už budu ladit na Rio.

Reklama