Článek
Budapešť (od našeho zpravodaje) ‑ O práci s ním, hledání ideální hodu, ale i o vzpomínkách na svou hvězdnou kariéru vyprávěl v budapešťském hotelu Novotel, kde je ubytována česká výprava, v rozhovoru pro Sport.cz.
Do Budapešti se vrcholná atletika vrátila po 25 letech, ale při evropském šampionátu v roce 1998 jste byl zrovna zraněný a nezávodil…
Přesto jsem tu byl. Najednou mi volali, ať přijedu, pak chtěli, že mám předávat medaile. Já s sebou nic neměl, tak jsem je předával v tričku, ale atmosféra tu byla úžasná. Navíc medaile získali kluci, kterým jsem přál. Backley a Hill trénovali u nás v Nymburce, udělali jsme před mistrovstvím Evropy grilovačku s pivem, oni pak jeli sem a byli první a druhý.
Steve Backley je i tady v Budapešti, rád se potkáváte s bývalými soupeři?
Zrovna s ním jsem se viděl vloni v Eugene, kde komentoval pro BBC. Potkávám i Borise Henryho, s ním se moc nebavím, a Thorkildsena, který začal trénovat. Jiné tolik ne.
Závidíte trochu Maďarům, že si postavili krásný stadion jen pro atletiku?
Spíš jim závidím to mistrovství světa. Jediné, co mě v kariéře mrzí, že jsme u nás nemohli pořádat ani mistrovství Evropy. Závidím jim to proto, že když dostanete takovou akci, nabalí se na to podpora a postaví se infrastruktura i pro mládež a celý ten sport vylítne. I když Maďaři třeba nebudou mít teď moc medailí, už mají kvalitní mladé a třeba deset let z toho budou těžit. Jako třeba Angličani po Londýně, Japonci kolem Tokia…
Vy tu povedete Jakuba Vadlejcha, jenž patří do špičky už několik let, ale tak silnou pozici ještě neměl. Vede světové tabulky i ranking, je asi hlavní adept na zlato.
Jasně. On by to taky chtěl. Ale není dobré, když se to pořád zvýrazňuje. Občas se s někým potkám, kdo říká: „Tak teď už by teda konečně mohl“ a takové ty bláboly, co mě spíš naštvou. Mně říkají, že já jsem furt vyhrával. Tak odpovídám, že jsem vyhrál jen šestkrát (třikrát olympiádu, třikrát mistrovství světa) za dvacet let. Ale příprava byla optimální. Byl zdravý, odtrénoval, co měl. A Kuba taky cítí, že to může dopadnout dobře.
Oštěpař Jakub Vadlejch na ostravském mítinku Zlatá tretra 2023.
Medaile má ze všech vrcholných akcí. Je chybějící zlato motorem, který ho žene?
Každopádně, každý chce zlato, aby před ním nikdo nebyl. A já věřím, že to dokáže. Neříkám, že v neděli, ale zvládne to. Teď jsou dva roky, kdy bych byl rád, kdyby se to povedlo.
Po mistrovství republiky říkal, že když se přiblíží své ideální technice, soupeři na něj nemají. Je tedy vidět, že potenciál cítí obrovský.
To je prostě pravda. Ještě pořád jsem od něj v závodě neviděl ten super hod, jaký jsem někdy viděl v tréninku. Tam můžete trochu přešlápnout, jste uvolněný… A v tu chvíli je ten hod tak dlouhý, že na něj má potenciálně jen Čopra v ideální formě.
Indický olympijský vítěz letos se starty hodně šetří. Tušíte, co od něj čekat?
Ne. On je dynamický, trochu s podobným stylem jako já. To pak bolí a přicházejí problémy. Když jsem chtěl něco dokázat na velké soutěži, tak jsem tři týdny nebo měsíc neházel. Pokud nemá vážnější zranění a připravuje se, bude hodně nebezpečný. I s horší technikou je schopný hodit 88 metrů. Ale Kuba kouká jen na sebe, ví, že sám sobě jste největším soupeřem.
Říkáte, že od Vadlejcha jste zatím super hod v závodě neviděl. Vy jste ho zažil?
Nezažil, ani při světovém rekordu, který platí dodnes. Pořád jsem myslel, že tam je rezerva a že jsem mohl hodit dál. Ale na tréninku jsem zažil ideální den, kdy jsem si říkal, že kdyby byl závod, tak nevím, kolik bych hodil. To bylo před olympiádou v Sydney, kdy jsem myslel, že hážu 70, a ono to bylo 80, pak jsem přehodil stadion, to bylo hodně za 90. A házel jsem tak na třičtvrtě plynu. Ale takový ideální den jsem na závodě nezažil. Vždy hledáte ideál, než jste na vrcholu, a buď ho najdete, nebo ne. Pak už ho nehledáte, ale snažíte se, abyste z vrcholu co nejméně spadli. I těmi zkušenostmi, že na velkých akcích někdy nepotřebujete hodit tolik. Jako Bára Špotáková ze 72 metrů házela 61 a byla z toho vloni evropská medaile.
Když už je Vadlejch v úplné špičce, snažíte se přípravu spíše neměnit?
Pořád se něco mění, struktura tréninku, objemy. Hodně záleží na zdraví. Když ho bolí trochu záda, omezí se odrazy. A taky záleží na věku. Čím jste starší, tím víc nemá cenu víc a víc dřít.
Jan Železný (vpravo) a Jakub Vadlejch při loňském mistrovství Evropy v Mnichově.
Vadlejch drží poslední dva roky vcelku zdravý, to je pro kouče velký benefit.
Je to klíč k úspěchu. Zdraví vám nezajistí, že to dopadne skvěle a medaili získáte. Ale dá vám šanci se připravit, jak máte. Atletika je vlastně hodinová záležitost v průběhu celé sezony. Můžete během ní předvést dvacet hodů za 90 metrů, ale sezona se bere podle jednoho výkonu. To dává šanci víc lidem, protože psychika hraje velkou roli, a u hodů často nepadají ty nejlepší výkony na velkých akcích.
Letos zatím nikdo nepřekonal devadesátku, to se v posledních letech nestávalo.
Zranili se Němci, kteří kolem devadesátky házeli, a nezávodilo se letos v ideálních podmínkách. Kdyby se v Dauhá závodilo v podmínkách jako vloni, Kuba i Čopra by hodili hodně za 90 metrů, jenže letos foukal protivítr. Jsou teď tři stabilní závodníci, kromě nich dvou ještě Němec Weber. Ale jsou další, kteří můžou v závodě uletět. Pamatuju si mistrovství světa v Aténách, kdy Corbett házel do té doby 83 metrů, a najednou vyhrál za 88.
Ještě dřív proběhne ženská soutěž. Nikola Ogrodníková, Irena Gillarová ani Nikol Tabačková nemají zatím ideální sezonu. Budete rád aspoň za jedno finále?
Nejradši bych tři. Ale jsem realista, záleží i na ostatních. Irča měla výron deset dnů před závodem, naštěstí tam nebylo nic natrženého. Nikola Ogrodníková měla trochu teplotu den před odletem, ale myslím, že to nebude špatné. Je tu 36 lidí, já jsem na holky hrdý, že se sem dostaly. Pořád je to výkvět atletického světa, i když u nás se v oštěpu bere, že když nejste ve dvanáctce, tak nic. Běžci to mají snazší, když jsou v semifinále, tak super…
