Článek
Tokio (od našeho zpravodaje) – Pětatřicet skokanů se ucházelo o finálovou účast. Pouze Ukrajinec Oleg Doroščuk, jediný Štefelův přemožitel z letošního halového mistrovství Evropy, a k radosti zaplněného stadionu také domácí Ryoiči Akamacu, měli na všech svých výškách čistý zápis.
Přes 221 cm už se nedostal třeba Ital Gianmarco Tamberi. Stejně jako jeho parťáka Mutaze Isu Baršíma, s nímž se na stejném stadionu před čtyřmi lety památně podělil o zlato, ho celou sezonu trápily zdravotní potíže.
Na rozdíl od Katařana do Tokia přijel, opět se snažil bavit publikum, ale ve finále už si nezaskáče. Stejně jako třeba bývalý mistr světa Donald Thomas z Baham.
To Štefela procházel soutěží ladně. Zdolal 216 i 221 cm napoprvé, o čtyři centimetry výše jednou shodil, zašel si pro radu k trenérovi Jaroslavu Bábovi a pak už 225 cm překonal. Víc nebylo třeba.
„Dneska si to sedlo, pohodička,“ usmíval se výškař pocházející ze slezského Zátoru. Vůbec na něm nebylo znát, že měsíc po drobných zdravotních problémech nezávodil.
„Dostal jsem do toho uvolněnost, stabilitu, bylo to zadarmo,“ pochvaloval si své premiérové vystoupení na světovém šampionátu.
Snad jen nad organizací na ploše kroutil hlavou. „To bylo peklo. Kluci tam čekali třeba deset patnáct minut na pokusy, navíc nás bylo osmnáct ve skupině. Spousta kluků vypadla jen kvůli dlouhým pauzám,“ je přesvědčený.
Sám měl díky úspěšným pokusům rovněž dlouhé pauzy, ale i ve svých 24 letech si s vleklou soutěží poradil jako matador.
Věřil, že 225 cm na finále bude stačit, ale rozhodčí ho hnala k pokusům na další výšku. „Ptal jsem se jí, proč bych měl skákat, že počkáme na druhou skupinu a nebudeme muset šaškovat na 228, tak je to i v pravidlech. Naštěstí si to nechala vymluvit,“ oddechl si.
Po závodě se těšil hlavně na regeneraci. „Ještě večer si zajdu do bazénku, v pondělí ráno na snídani, zahraju si na počítači,“ plánoval.
U čeho se teď před obrazovkou nejlépe odreaguje? „Counter Strike si moc nezahraju, jsou tu na prd servery, takže spíš Forzu, autíčka,“ usmíval se.
Na jídlo si pak zajde zřejmě mimo týmový hotel. „Tam je to pořád to samé. Naštěstí je tu spousta restaurací, kde se můžeme najíst. Suši, ramen a tyhle rýžové srandy,“ hlásil dobře naladěný skokan.
Cíle pro finále si nechává pro sebe. V plánu je ale probudit v sobě showmana, zkusit vyhecovat před pokusy japonské publikum. „Ještě jsem to nezkoušel, chtěl jsem si to nechat na úterý,“ plánoval.
