Článek
Tokio (od našeho zpravodaje) - Dále bude v mužské soutěži koučovat Martina Konečného, jehož hlavním trenérem je Stanislav Šuška, a poprvé povede 59letý trojnásobný olympijský vítěz na světové akci i svou manželku Andreu. Nejen o svých svěřencích vyprávěl v Tokiu v rozhovoru pro Sport.cz.
Co si na stadionu vybavíte jako první? Vaši nešťastnou kvalifikaci mistrovství světa v roce 1991, nebo olympijské medaile Jakuba Vadlejcha a Vítězslava Veselého před čtyřmi lety?
Já jsem sem jezdil docela často na závody. To mistrovství světa byla moje chyba, měl jsem velkou formu, ale při rozcvičování jsem se trochu smeknul a natrhl si záda. Takže myslím, že ve finále bych stejně neměl šanci, jak jsem byl zraněný.
Ale když vám rozhodčí tvrdili, že jste přešlápl tričkem, křivdu jste cítil.
To jsem cítil. Bojoval jsem jako lev o postup a myslím, že to přešlap nebyl…
Stříbro Vadlejcha a bronz Veselého, byť jste ho už netrénoval, zase asi patří mezi nejhezčí zážitky trenérské kariéry…
To bylo úžasné. Poslední šance na medaili pro nás a takhle skvěle to dopadlo. Fakt výjimečný závod. I když jsem Víťu už netrénoval, komunikovali jsme spolu, ptal se mě tam, jestli se mnou může někdy na trénink, aby něco neudělal blbě…
Během kariéry jste měl japonského sponzora firmu Mizuno, často jste sem jezdil, přirostla vám tato země k srdci?
Třeba jídlo jim úplně závidím. Mám rád ryby, krevety, mořské plody, přitom tady je to laciné. Kdyby to bylo takhle u nás, tak jsem možná úplně změnil stravovací návyky. Japonci jsou trochu jiní v tom, jak všechno důsledně dodržují, třeba že si tady nemůžete vzít vlastní oštěpy na rozcvičovací stadion, což je úplný nesmysl. Ale oni jsou tak vychovaní. Kolikrát vám radši neřeknou ne, i když nevědí. Ale je to krásná země.
Největší hvězda vaší tréninkové skupiny je Ind. Nezvažoval jste, že byste tu byl součástí indického týmu? Trenér Haruky Kitagučiové David Sekerák je takto u Japonců.
Ptali se mě na to, ale jsem rád, že jsem v české výpravě. Ani to není v ničem komplikovanější, jen pak v kvalifikaci doufám, že budou oba kluci v jedné skupině. Nírádž je navíc velmi přizpůsobivý, je to výborný kluk.
Jste domluveni i na dalším pokračování spolupráce?
Zatím jsme se nedomlouvali, nepotřebuju to řešit na několik let dopředu. Buď to bude fungovat, nebo ne. Ale když bude chtít, rád mu pomůžu, u mě má dveře vždycky otevřené. Zase jsem s ním poznal, jak ho všude strašně berou. Chodí na tiskové konference velkých mítinků, což je způsobené i tím, jak je sledovaný a jak obrovský ten indický trh je. Když jde házet, tak si to tam lidi zapnou. Nekoukají třeba na celou atletiku, ale na oštěp jo. A to je strašně dobře. Co jsme se bavili, tak pro ně je snad ještě důležitější příští rok, kdy jsou Asijské hry a Hry Commonwealthu, než mistrovství světa. Já to moc nechápu, ale oni to tak berou.
Z vašich slov je znát, jak se vám s Čoprou dobře pracuje. Asi i zajištění přípravy je na špičkové úrovni…
Ono to vypadá, že Indové mají neomezené možnosti, ale také to není pravda. Když jsme měli jet do Glorie (soustředění v Turecku), říkali, že už za to chtějí moc a nepojedeme. Ale vybrali si několik disciplín a těm se věnují. Chtějí kandidovat na mistrovství světa. Když jsem tam viděl ten oštěpařský závod, který pořádal Nírádž, tak jsem začal věřit, že jsou schopni ho uspořádat na kvalitní úrovni.
Největším favoritem oštěpařské soutěže v Tokiu ale bude zřejmě Němec Julian Weber.
Je nejstabilnější. Ten kluk byl vždycky vynikající, jen dlouho sbíral čtvrtá místa, každá medaile bude pro něj posun, ale kdy jindy by to měl prodat, než teď? Vypadá fakt dobře.
Jakub Vadlejch s vámi už rok netrénuje, ale za čtrnáct let spolupráce ho znáte výborně. Může i po tak náročné sezoně s bolavým kolenem bojovat o medaili?
Ono se dá i s poměrně velkým problémem hodit daleko. Kolikrát už se stalo, že svět vyhráli lidé, s nimiž nikdo nepočítal, najednou hodili o pět metrů dál. Ale na medaili tam vidím klidně sedm lidí.
Poprvé se na vrcholné světové akci představí vaše manželka Andrea. Jste na ni pyšný za to, jaký progres udělala? Před dvěma lety neměla hozeno 55 metrů, teď je ve 32 letech poprvé na mistrovství světa.
Na tom je vidět, že se nikdy nemá nic vzdávat. I když neprojdete žádným systémem a nikdy nejste v reprezentaci. Pokud máte dobrý somatotyp a dřímá to ve vás, tak když dostanete dobré podmínky, můžete se strašně posunout. V atletice se to stává. Studie ukazují, že z těch, co jsou v sedmnácti hodně dobří, se mezi dospělými prosadí málokdo. V oštěpu je dobré začít s jinými sporty a když pak máte rychlou ruku a dobrou koordinaci, k těm šedesáti se dá dostat. Už hodila v rozcvičování v Botswaně dál, než je její osobní rekord. Věřím, že v budoucnu může přehodit i 63 metrů, když bude zdravá.
Oštěpařka Andrea Železná při týmové poradě v Tokiu.
Viděl jsem video na Instagramu, kde váš čtyřletý syn Sebastian také už hází raketkou pěkně daleko. Oštěpařské geny má výborné…
Na svůj věk je poměrně vysoký, baví ho běhat, házet, jak vlastně vyrůstá na stadionu mezi dospělými. Kdyby to nebylo tak daleko, vzali bychom ho sem s sebou, ale tady jsem si to nedovedl představit. Byl by tu asi trochu nešťastný, i když tady máme pěkný aquapark přímo na hotelu. (úsměv)
V hotelu Šinagawa Prince tu bydlí skoro všechny výpravy. Potkáváte hodně starých známých z dob vaší kariéry?
Strašně moc. Třeba jsem se tu potkal s trenérem z Chile, který vzpomínal, jak jsem u nich trénoval, tak jsme se bavili, jak to tam vypadá. Až jsem si říkal, jestli to někdy neoprášit, podmínky tam byly vynikající. Pak Boris Henry pracuje dlouhodobě s německou reprezentací, Sergej Makarov s Indy, kde to celé zastřešuje…
