Článek
Vloni při svém premiérovém titulu šťastně trpěl. Radoval se ze zlata, zároveň doběhl na pokraji vyčerpání, zamířil na kapačku, na nejvyšší stupeň mu museli pomáhat.
V neděli se už v dopoledních hodinách teploty v centru metropole přehouply přes dvacítku, i v náročných podmínkách vypadal Havlena svěžeji. Nenechal se strhnout ostrým tempem Matěje Zimy, za půlmaratonem se před něj dostal a do cíle doběhl mezi českými běžci s více než tříminutovým náskokem.
„Byl jsem v klidu, nechal jsem Matěje běžet jeho závod a běžel jsem svůj. A já od začátku věděl, že dneska je můj den a vypořádám se se vším,“ popisoval. „Říkal jsem si, že buď poběžím, nebo tam někde zkapu a nebudu si to pamatovat,“ říkal běžec pověstný tím, že se umí vydat ze všech sil. Ale nezkapal. „Vedro větší, ale já jsem taky lepší než loni,“ věděl.
Jeho doběh pak byl reklamou na štěstí. Ruce nad hlavou, široký úsměv, za cílem objímal všechny, koho potkal. A když proběhl cílem stříbrný Vít Pavlišta, rychle spěchal za ním, aby mu také pogratuloval. „Za něj mám strašnou radost, je obdivuhodný,“ smekal před zkušeným běžcem.
Yann Havlena slaví v cíli Pražského maratonu. V dramatickém závodě obhájil pozici české jedničky.
„Posledních sedm kilometrů už jsem měl bolesti v lýtkách, ale byl jsem strašně šťastný, že mi křeče v lýtkách neznemožnily běžet a vyšlo to do posledních metrů. Proto byly vlny emocí asi docela vidět,“ usmíval se pětadvacetiletý Havlena, jenž si při stěhování do Švýcarska upravil křestní jméno z Jan na Yann.
I při svém širokém záběru se pod vedením Václava Janouška, jenž trénuje i českou rekordmanku Moiru Stewartovou, dokázal připravit skvěle, osobní rekordy si posouval i na kratších tratích. Jak našel rovnováhu mezi svými aktivitami?
„Extrém do všech směrů je taky rovnováha,“ usmál se. „Říkám si, že jsem bojovník, někdy budu vítěz, někdy o něco míň, ale neodvozuju svoji hodnotu od výsledků. Užívám si život podle svých hodnot,“ popisoval Havlena, jenž svůj loňský osobní rekord z tradičně rychlé trati ve Valencii posunul téměř o půl minuty.
Kam se posunout dál? „Zeptejte se trenéra, mojí ambicí je poslouchat ho,“ smál se Havlena, jenž začínal s moderním pětibojem. S Janouškem je v kontaktu na dálku. „Ale pro mě je důležitá osobnost a znalosti a Vašek je perfektní,“ děkuje kouči. Další maraton má naplánovaný na říjen na věhlasném závodě v Chicagu.
Yann Havlena v objetí se svou sestrou v cíli.
Teď ale zase rychle přepne na studium. Nejprve ho čeká zkouška z psychoterapie, za devět dnů i zkouška ze zpěvu. „Hlas je hodně citlivý nástroj, projeví se sebemenší únava. Ale rozhodl jsem se být atlet a zpěvák zároveň, tak to beru se vším všudy,“ říká.
Díky svému mistrovskému titulu mohl v Praze předvést i pěvecký um. Na nejvyšším stupni procítěně zapěl hymnu. „Píseň, ze které je hymna zrodila, má dvě sloky, tak jsem si připravil i druhou, kdybych obhájil,“ přiznával.
Na ženevské konzervatoři má za sebou necelé tři roky studia. „Hlas tenora se buduje kolem deseti let. Oproti běhu se nesmí tlačit na pilu. Když to jednou přetáhnete, máte týden pauzu a ani nepromluvíte. To mě učí být trpělivý, vím, že minimálně ještě sedm let to perfektní nebude,“ vypráví Havlena.
Nemá ale v plánu zůstat ve Švýcarsku natrvalo. „Chtěl bych se jednou vrátit do Prahy. Mám tu rodinu, ségru, která stojí za všemi výsledky. Je můj manažer, nutriční terapeut i psycholog,“ děkoval svému dvojčeti, které na něj čekalo hned v cíli závodu.
