Článek
Pomýšlela jste před cestou do Moldavska až na takový úspěch?
Já jsem změnila váhu, tak jsem se chtěla hlavně dobře prát. Přece jen jsem čtyři měsíce po operaci kolene, předtím jsem měla problémy s vazy v kotníku, takže jsem ani nedoufala, že by se mi mohl povést takový výsledek. Je to určitě splněný sen.
Hmotnostní kategorii jste měnila kvůli zraněním i shazování?
Předtím jsem se prala do 70 kilo, ale musela jsem dost shazovat, při zraněních šla váha ještě trochu nahoru, tak jsem nechtěla tělo trápit. Řekla jsem si, že to zkusím, před mistrovstvím Evropy jsem v nové kategorii stihla jen dva zahraniční turnaje.
Je i trochu výhodou, když vás soupeřky v nové kategorii ještě tolik neznají?
Určitě ano, vždycky když přijde nový člověk, tak je trochu neprozkoumaný, počítám, že to po čase bude trochu jiné. Každá kategorie má trochu jiný styl juda, také si budu zvykat.
Ve finále jste porazila loňskou juniorskou vicemistryni Evropy Jovanu Stepaničovou ze Srbska. Z fotek i videa je vidět, jak emotivní pro vás následující chvíle byly.
Měla jsem takové šťastné prázdno. Docela trvalo, než jsem si uvědomila, že se mi to povedlo.
Prvním gratulantem byl reprezentační kouč Jiří Štěpán, váš osobní trenér Pavel Petřikov sledoval šampionát na dálku. Jaké pak bylo přivítání po návratu do Hradce Králové?
My jsme si volali přes FaceTime hned po turnaji a gratuloval mi, to byl také krásný moment. A když jsem se vrátila, dostala jsem kytičku a obrázek.
Na obrázku je společná fotografie medailistek z Kišiněva, to byla rychlá akce.
Já vůbec nechápu, jak to stihli. V sobotu jsem se doprala a teď už jsem měla obrázek. (úsměv) Ale bylo úžasné, kolik jsem dostala gratulací, ani nestíhám odepisovat.
Váš kouč Petřikov získal evropský titul do 23 let v roce 2008, tak si ho můžete dobírat, že už jste ho v něčem dorovnala.
Zatím jsme v takové euforii šťastných momentů, na srandičky ještě dojde. (úsměv)
Na sociálních sítích přistávaly gratulace třeba od Lukáše Krpálka či Davida Klammerta, který jako poslední Čech před vámi tento šampionát vyhrál.
Z toho jsem měla velkou radost, Lukáše i Davida mám jako své vzory už od doby, kdy jsem byla v patnácti na EYOF. Je kouzelné, že mi teď posílali gratulace.
Podobně jako třeba Renatu Zachovou vás k judu zlákaly i Krpálkovy olympijské triumfy?
Přesně tak, pamatuju si, jak jsme koukaly na televizi, když vyhrál v Riu, a od té doby jsme si judo zamilovaly.
Spolu s vaší sestrou dvojčetem Lucií. Kdo s judem začal?
Nejdřív já, pak se asi po třičtvrtě roce přidala ségra.
Praly jste se doma?
Pořád. A jakmile jsme věděly, jak se dá pořádně prát, tak ještě víc. (směje se)
Vaše sestra je v nižší váhové kategorii, asi jste rády, že se teď nemusíte prát při závodech.
Jako malé jsme se utkávaly, pak už jen asi dvakrát třikrát. Vždycky když jsme měly spolu zápas, tak jsme se strašně začaly smát, protože nám to přišlo vtipné. Tak jsem ráda, že už to máme za sebou. Teď se moc podporujeme, když se druhé daří i nedaří, je neskutečné mít u sebe někoho tak blízkého.
Mimochodem s vaším příjmením dostáváte často otázky i na příbuzenský vztah s meteoroložkou Alenou Zárybnickou?
Dostáváme, ptá se hodně lidí, ale je to jen shoda jmen.
Dlouhodobým cílem je pro vás olympiáda v Los Angeles?
Přesně tak, o tom sním odmala, tak snad se to povede.
Je pro vás inspirací o čtyři roky starší Zachová, která po mládežnických úspěších už se výrazně prosazuje i mezi dospělými a startovala také na olympiádě v Paříži?
Určitě je, však je dvojnásobnou mistryní Evropy, také mi teď gratulovala. Potkáváme se na reprezentačních soustředěních, za čtrnáct dnů vyrazím na jedno dvouapůltýdenní do Japonska, tam se asi také potkáme.
Čemu se věnujete, když zrovna nejste na tatami?
Studuju v Pardubicích ekonomiku a management sportovních organizací, jsem ve třetím ročníku a mám od školy úžasnou podporu. Pak už času moc nezbývá, ale mám ráda sport obecně, tak si jdu třeba zapinkat nebo zakopat.
