Hlavní obsah

König: Závod míru by mi seděl

Povolanějšího člověka v Česku těžko najít. Ředitelem Závodu míru do 23 let je muž, který jezdil za týmy Sky (dnešní Ineos) a Bora Hansgrohe, absolutní elitu světa silniční cyklistiky. Leopold König dojel šestý při italském Giru, sedmý na Tour de France, devátý při Vueltě, kde slavil etapové prvenství. A byl členem formace Sky, která ovládla týmovou soutěž na Grande Boucle. Aktuálně šéfuje už třetím rokem etapovému klání v Jeseníkách, které je přehlídkou budoucích hvězd World Tour.

Foto: Jan Brychta

Leopold König, ředitel Závodu míru do 23 let.Foto: Jan Brychta

Článek

Přepadá vás nostalgie, když vidíte následovníky bojovat o úspěch při Závodě míru do třiadvaceti let?

Během samotného závodu určitě ne, protože není prostor. Je to kolotoč od rána do večera. Porady s řidiči, bezpečnostní mítinky, porady s trenéry týmů, s rozhodčími, mediální povinnosti, ceremonie před startem... V průběhu etapy hlídám tři vysílačky, jsem na mobilu. Řeším, jestli je vše v pořádku před pelotonem, jak vypadá situace na trati. Jde o velice rozmanitou práci. Jsem unavený více, než kdybych závod sám absolvoval. Až s odstupem, když vidím kluky na stupních, se podívám, kde jezdí. Všichni z první dvacítky jsou hodně zajímaví z hlediska potenciálu pro World Tour.

Vaše cesta na vrchol byla mnohem klikatější. Vybavuje se vám ještě?

Byl jsem špatnej. Hrál jsem hokej a měl, myslím, talent. Kombinoval jsem tudíž bitvy na ledě s horským kolem. A v sedle to nebylo dobré. Nešlo o to, že bych nevyhrával. Já jsem ani nedojížděl vpředu. K bikům jsem si nikdy nenašel cestu. Kdybych se měl jít dneska projet, tak radši půjdu běhat, což taky nemám rád. Horské kolo je pro mě zapovězené. Naštěstí jsem ale objevil silniční cyklistiku, protože na biku bych se určitě neprosadil.

O to více je obdivuhodné, že jste i přes krušné začátky u kol vydržel.

Bylo to vážně strašné. Tréninky mě vůbec nebavily. Abych se donutil jít šlapat, vzal jsem si třeba do kapsy silonový vlasec na ryby a jízdu jsem si zpestřoval pytlačením v potocích. Častokrát jsem v lese brečel, že mě kolo nebaví.

Nerozmlouvali vám za dané konstelace rodiče pokračování v bikových trénincích?

Vůbec, protože šlo vlastně o přípravu na hokej. Navíc věděli, že v kombinaci s tréninky na ledě jsem prostě unavený a bylo těžké poznat, že jsem z biku frustrovaný. Kdyby mělo jít o primární sport, asi by se to řešilo. Naštěstí jsem pak přešel na silnici. Objevil jsem, že kolo může jet rychle. Rázem mi cyklistika přišla zábavná. Bylo to čisté, rychlé a nešlo o nějaké lopocení v blátě. Motivace naskočila okamžitě. Tím spíše, když jsem během první sezony jezdil vyrovnaně s kluky, kteří se silnici věnovali třeba tři roky.

Závod míru do 23 let tehdy ještě neexistoval. Ale ani na podobné závody, které jsou dnes branou do světa nejvyšší cyklistiky, jste se nedostal...

Tehdy nefungovala reprezentace, která by jezdila na Světové poháry či etapáky jako je právě Závod míru. Určitě to výrazně zpomalilo moji kariéru. Dostal jsem se k profesionálům až mnohem později, než bylo normální pro kluky z jiných zemí. Jenže pokud člověk nevyhrál mistrovství světa, neměl na profitým nárok jinak než třeba přes Tour de L´Avenir nebo právě Světové poháry.

Ač jde o pouhou spekulaci, prosadil byste se snadněji?

Trošku mě zpětně mrzí, že jsem to nezažil, protože mému výkonnostnímu růstu by to určitě pomohlo. Právě od osmnácti do třiadvaceti jsem byl ve Whirlpoolu. A těch pět let bylo hodně frustrujících. Pamatuji si, že během třetího a čtvrtého roku angažmá v hradeckém týmu jsem chtěl končit. Neviděl jsem východisko ze složité situace. Kdybych tehdy mohl jezdit závody třiadvacítek, bylo by to ku prospěchu.

Závod míru je dnes pro kategorii do třiadvaceti let. Ale v minulosti se jej účastnily největší hvězdy východního bloku. Registroval jste závod coby začínající cyklista?

Upřímně, ani trochu. Já jako malý hltal NHL, protože sportem číslo jedna pro mě byl hokej. Až v roce 2001, když jsem s rodiči vyrazil na italské Giro, jsem začal objevovat svět cyklistiky.

Co bylo pro vaši generaci z českých podmínek vrcholem?

Juniorské pohárové závody doma či po Evropě. Končil jsem pravidelně na stupních vítězů. Převedeno do dnešní optiky bych měl velkou pravděpodobnost k podpisu kontraktu s týmem z World Tour či některým z development týmů těch elitních stájí. Třeba právě Závod míru v Jeseníkách by mi seděl.

Pro vás jako muže na celkové pořadí a vrchaře by etapy v Jeseníkách byly jako ušité, že?

Naše trasy jsou postavené pro kluky, kteří jsou dobří v kopcích a na náročných tratích. Pro mě by byly ideální. Nic lepšího by se vymyslet nedalo. Škoda, že vznikl až čtyři roky poté, co jsem přešel mezi elitu. Ale jsem moc rád, že v Česku můžeme nabídnout něco tak světového, protože Závod míru do třiadvaceti let či Tour de L´Avenir je pro každého vrchol sezony.

Slyšíte od trenérů jednotlivých národních týmů chválu závodu, který připravujete?

Každý rok vidíme, že k nám jezdí silní kluci, které záhy najdete ve World Tour. Jednotlivé reprezentace na Závod míru posílají nejlepší cyklisty. Mnohdy jsou na soupiskách týmů z elitní divize, nebo patří pod křídla prokontinentálních týmů. A všichni si pravidelně pochvalují, že Jeseníky ukazují sílu všech kluků. Bez nadsázky můžeme říct, že jde o závod srovnatelný s těmi, které jsou někde v Pyrenejích či Alpách.

Vidíte v české sestavě možného nástupce, který bude jednou jezdit v top ten na Grand Tour?

Je brzy něco takového tvrdit. Vždyť do pětadvaceti se cyklista stále profiluje. Mnohdy stačí zhubnout dva kilogramy a rázem je výkonnost jinde. Zářným příkladem jsou třeba Chris Froome nebo Bradley Wiggins. Chris shodil šest kilogramů a v uvozovkách taková blbost jej katapultovala úplně jinam. Každopádně máme jeden z nejlepších týmů za dlouhé sezony. Mathias Vacek, Pavel Bittner i další mají skvělou budoucnost.

Řešíte s nimi jejich kariéry? Předáváte jim rady a zkušenosti?

Libí se mi, že jsou nohama na zemi. Chodí si pro rady. Když mám pocit, že se ostýchají, tak začnu sám. Mají velkou motivaci. A velký potenciál.

Vypravujete, jak jste v začátcích jezdil v zimě po kopcích nedaleko domu v pletených rukavicích, protože soustředění v teple bylo sci-fi?

Vůbec ne. Tohle je věčný střet generací. Necítím se úplně starý, ale vidím, jak se možnosti změnily. Jestli dneska mají děti možnost připravovat se během zimy v teple, tak je to fajn. Na druhou stranu se zase otevírají sociální nůžky, že někdo může do tepla a někdo ne. S odstupem si nemyslím, že bych o něco přišel. Možná o vstup do sezony, protože byl pomalejší. Z běžek jsme skákali na kolo později proti lidem, kteří bydleli ve Španělsku nebo na jihu Itálie a měli hned od startu sezony najeté kvalitní kilometry.

Byl jste proti současným cyklistům díky drsné domácí přípravě zocelenější?

Příprava v teplých končinách u spousty profesionálů byla kontraproduktivní. Vybavuje se mi, že po dvou letech Sky stáhl klasikáře z Tenerife a připravovali se na Mallorce, kde je kolem deseti patnácti stupňů. A ještě k tomu trénovali i v Evropě. Je třeba si uvědomit, že první závody v Evropě jsou hodně chladné. Myslím, že podstoupit přípravu v drsnějších podmínkách je jedině ku prospěchu věci.

Reklama

Sdílejte článek