Pilař po návratu do Hradce: Ambice mám pořád velké, konec v Plzni byl hořký

Vracíte se do Hradce v ideální čas?

Předpokládám, že narážíte na nový stadion (úsměv). Ano, vracím se v dobrou chvíli.

Na stadion samozřejmě narážím. Je pro vás takový návrat splněným snem?

Jo, přesně tak to je. Samozřejmě mě hodně lákalo, že si můžu zahrát na novém stadionu. Pořád jsem se o tom s lidmi z Hradce bavil a teď mi dával návrat největší smysl. Těším se. Navíc musím ocenit poslední dvě sezony, které tu měli kluci skvělé. A to nehráli doma. Věřím, že nám nová aréna pomůže a že bude často vyprodaná.

Chodil jste se tam kochat?

Občas jsem se tam šel projít s malým a koukali jsme, jak to tam roste. Už jsem byl na stadionu i něco fotit, je opravdu nádherný. Přeju ho všem Hradečákům, splňuje všechna kritéria. Už se můžeme soustředit jen na fotbal a neřešit stadion.

Cítíte, že ve městě začíná fotbalový boom?

Ano, jsem za to strašně rád. Ve světě je takový zájem normální, ale v Česku to někdy bývá těžší. Proto si vážíme toho, že v Hradci boom je. Doufáme, že i zůstane.

Počítáte s očekáváními, která na vás budou?

Ale i já je od sebe mám, jsem na sebe přísný. Rok v Plzni beru jako neúspěšný, ambice mám pořád velké. Nejdu to sem dohrát, cítím se dobře, moje koleno je lepší než dřív. Ve fotbale se samozřejmě může stát všechno, mohou přijít neúspěchy, zranění. Ale cítím se dobře, chci Hradci pomoct a vymačkat ze sebe co nejvíc.

I rodina musí být za váš návrat ráda, že?

Rodina mi vždy dávala velkou podporu, jezdila skoro na každý zápas. V Plzni nebo předtím v Jablonci jsem byl sám, manželka se o rodinu starala, teď budeme všichni spolu. Užiju si to. Mám dva malé kluky, kteří hrají fotbal. I pro ně je to skvělé. Mám podporu i všech dalších, bráchy, rodičů, kamarádů. Jsem Hradečák.

Kolik jste sháněl permanentek?

Pár jsem jich kupoval, pak budu ještě asi obstarávat lístky na jednotlivé zápasy.

Jak se vůbec celý váš návrat do Hradce pekl?

Nešlo to rychle. Upřímně říkám, že jsem přišel před rokem do Plzně s trochu velkými očekáváními. Čekal jsem víc. Ale šel jsem tam za konstelace, kdy Plzeň vyhrála titul s nějakým týmem. Nedostával jsem tolik příležitostí, kolik bych chtěl, trenér (Michal Bílek) chtěl hrát jiný fotbal. Jsem naštvaný i na sebe. Vyvinulo se to tak, že už v lednu jsem chtěl jít do Hradce, požádal jsem i vedení Plzně, jestli by to šlo udělat. Nevyšlo to, ale slíbili jsme si s vedením Hradce, že sem v létě přijdu. I když se pak do Plzně vrátil trenér Koubek a volal mi, rozhodl jsem, že se půjdu zpátky. Z více důvodů, chtěl jsem mimo jiné dodržet slovo.

Je pro vás konec v Plzni hořký?

Na rovinu říkám, že je. Chtěl jsem tam dokázat za ten rok víc.

Nikomu nevoní, když vysedává na lavičce, že?

Nesu to blbě. I když vím, že už mám nějaký věk, jsem pořád ambiciózní. Když takový nebudu, bude to špatně. Jsem takhle pořád nastavený. Ale choval jsem se jako profík. Když jsem šel do Plzně, byl jsem ztotožněný s tím, že nalevo hrál Mosquera a pomohl udělat titul. Bylo to těžké. Ale nepřišel jsem tam jako dvojka, chtěl jsem se rvát o místo a nepřipouštěl jsem si, že bych se do sestavy nedostal. Z toho jsem byl zklamaný. V první půlroce jsem si zahrál Ligu mistrů, to mě těšilo, ale na jaře se hrála jen liga. V kabině nás bylo třicet a viděl jsem, že hrají víceméně pořád ti samí. Často jsem jen trénoval, v tom to bylo složitější.

Proč se jarní část sezony Plzni nepovedla?

To je otázka spíš na trenéra nebo jiné, já toho moc neodehrál. Ale byl jsem samozřejmě součástí týmu. Viděl jsem, že se nám nedařily některé věci, které nám vycházely první půlrok. Dostali jsme i některé nešťastné góly, ale o štěstí to taky je. Navíc jsme nechytili začátek jara, promarnili jsme dva tři zápasy doma, což se nám nestávalo. Čelo ligy nám uteklo, psychika se pak změnila.