Hlavní obsah

Máma mě dokázala seřvat i v poločase, směje se syn bývalého reprezentanta. V Pardubicích omládl

Jan ŠvandaSport.czPrávo

Plejádu mladých dravců v Pardubicích dovede na hřišti dokonale strhnout. Útočník Pavel Černý je zarputilým bojovníkem, který fotbalové geny zdědil po stejnojmenném otci, jenž v devadesátých letech sázel góly za Hradec Králové nebo Spartu. Ve 34 letech patří mezi lídry týmu, do všech podzimních duelů druhé ligy nastoupil v základní sestavě.

Foto: FK Pardubice

Pardubický útočník Pavel Černý.

Článek

Nejste typický hrotový útočník, přesto se zdá, že vám trenéři našli ideální post.

Mně je asi jedno, jestli jsem na hrotu nebo pod hrotem. Akorát na hrotu nemusím zase tolik bránit, takže si během zápasu odpočinu trošku víc než třeba ve středu zálohy, kde jste permanentně zapojení do hry. Já mám i výhodu, že kolem mě hrají čtyři mladí kluci. Není problém si s nimi strčit balon, sklepnout ho, dát jim míč do náběhu. Oni jsou motorové myši, všechno oběhají. Vědí, v čem jsem silný a díky bohu toho využívají.

K maximální spokojenosti vám chybí asi jen víc gólů. Na podzim jste dal pouze tři...

Rozhodně je co zlepšovat. Tři nejsou nic extra, ale mám ještě asi pět gólových nahrávek. Jsem rád, že navzdory pouhým třem gólům mě trenér pořád drží na hrotu a zatím jsem mu nedal větší příležitost, aby to musel změnit.

S Pardubicemi zimujete na první příčce. Nejste titulem půlmistra sám překvapený?

Já tušil, že se budeme pohybovat v první šestce. Že se to vyvrbilo až takhle skvěle, je pro nás opravdu velmi milé překvapení. Po odchodech Petráně a Fouska všichni čekali, že budeme slabší. Ale kluci, co přišli, je dokázali nahradit. Sedlo si to, hra měla hlavu a patu. Kostra týmu zůstala stejná a je vidět na hře, že si spolu rozumíme. Obranná čtyřka se od loňského roku příliš nezměnila. Bráníme ale všichni. Tím, že neinkasujeme a jsme poctiví dozadu, se pozitivně odráží na výsledcích. Soutěž je ale teprve v polovině.

Foto: FK Pardubice

Pardubický útočník Pavel Černý (vpravo) v zápase proti Dukle.

Musíte v kabině trochu krotit euforii?

Naštěstí ne. Někdy do dvanáctého kola jsme ani neřešili, že jsme první. Na tabulku jsem se moc nekoukal. Během podzimu nebylo potřeba v šatně ani moc zvyšovat hlas. Kluci jsou skromní, pokorní, vědí, o co hrají. Funguje to tady fakt abnormálně dobře.

Jste odchovanec Hradce Králové, už třetím rokem ale válíte za Pardubice. Přirostl vám klub už trošku k srdci?

Jsem tady maximálně spokojenej. Je tu výborná parta a dobré jsou i tréninkové podmínky. Jasně nejsou tu prostory k tomu, aby tady byla posilovna nebo nějaká odpočinková, relaxační zóna, což je třeba velký rozdíl proti Malšáku v Hradci. Ale i tak je tady o nás tady dobře postaráno a nemám si na co stěžovat. Hraju s řadou mladých kluků, takže člověk v té kabině zase omládl (úsměv). Přijedu sem, těším se na tréninky a kabinu. Kór, když se vyhrává. Je pak velká sranda a pohoda. Fakt si to užívám.

Berete zápasy proti mateřskému Hradci hodně prestižně?

Specifický byl pro mě ten první na Malšáku, kdy jsem ještě znal spoustu kluků. Teď už to ale není, co bývalo. Zbyli tam asi už jenom dva nebo tři hráči. Za dva roky se v týmu otočilo zhruba dvacet lidí, je tam hodně hráčů ze severních Čech, které si tam přivedl trenér Frťala. Už je to pro mě tedy takový klasický druholigový zápas.

Bydlíte přímo v Pardubicích?

Ne. Už během angažmá v Hradci, jsem se odstěhoval k přítelkyni. Bydlíme u Lanškrouna a dojíždění je pro mě i pohodlnější. Vlakem to mám do Pardubic padesát minut a nemusím jezdit hodinu a půl každý den tam a zpátky. Mám pohodu. Člověk ve vlaku vypne, odpočine si a má zase čistou hlavu.

Foto: FK Pardubice

Pardubický útočník Pavel Černý (vpravo) v zápase proti Sokolovu.

Máte sedmiletou dceru Elen. Jak si rodičovství užíváte?

Moc. Když přijdu domů nas..., musím hned přepnout. Dám jí pusu, přitulím se a mám okamžitě lepší náladu. Chodí do první třídy, takže děláme domácí úkoly, ale musím říct, že to zatím snáší dobře. Má samé jedničky, je šikovná. Věnuje si i hře na housle, což teda nevím, po kom v rodině zdědila. Těžko říct, proč jí chytily zrovna housle. Trošku jsem se bál, aby to nebylo takové to vrzání, jako ve filmu Obecná škola. Na umělecké škole hraje ale už pět měsíců a je na ní vidět pokrok. Je hodně nadaná i ve sportu, v němž se ji snažím podporovat.

K jakým sportům tíhne?

K běhání, atletice, šikovná je taky na tenis, tancuje, hýbe se, dělá pole dance, ráda i bruslí, lyžuje. I fotbal jí jde, často ho hrajeme spolu na zahradě. Ale radši bych byl, kdyby se mu nějak extra nevěnovala. (smích)

Dceru fotbalistku byste nechtěl? Syna zatím nemáte...

Neřekli jsme, že bychom měli jenom jedno dítě. Takže možnost, že bych měl syna a fotbalistu, tedy furt existuje. Ale brácha Jirka, který ze zdravotních důvodů skončil v létě v Převýšově, má kluka. Budou mu tři roky a fotbal mu jde velmi dobře. Takže to vypadá, že pokračovatel fotbalové dynastie Černých asi bude. (úsměv)

Otec Pavel, bývalý reprezentant, oslavil v říjnu už 57. narozeniny. Stále často chodí na vaše zápasy?

Jezdí se koukat pravidelně. Přijede i s mamkou. Ale že bychom se nějak zvlášť bavili o zápase, to ne. Ať hrajeme proti komukoliv, stejně vždycky řekne, že to jsou dřeváci. Máma byla větší kritik, dokázala mě seřvat i v poločase.

Opravdu?

Jo, v dorostu si na to všichni pamatovali. Když jsme odcházeli ze hřiště do kabiny, stála už u klandru, brala si mě bokem a začala mě tam kritizovat (úsměv). Teď už ji to taky ale přešlo.

Foto: FK Pardubice

Pardubický útočník Pavel Černý.

Zůstal táta u fotbalu?

Ne, i když se občas jede podívat na Hradec a jezdil taky do Převýšova na bráchu. Fotbal mu ale nějak extra nechybí. Trénovat nechce, byť měl po kariéře nabídky, ale on se do toho nikdy nehrnul. Už několik let pracuje v Hradecké pekárně na expedici. Týden pracuje, týden má volno, za ty roky si na to už zvyknul a neplánuje nic měnit. Zřejmě tam bude až do důchodu.

Za starou gardu si občas zakope?

Vůbec. Byl na operaci, teď má ještě špatné koleno. Na sport a hraní fotbalu to už není.

Táta vyrazil během hráčské dráhy za angažmá do japonské Hirošimy, vy jste před pár lety okusil exotický Kazachstán. Jaká to byla zkušenost?

Život tam byl dost odlišný. Země je ještě komunistická. Čeho jsme se před 30 lety zbavili, to se v Kazachstánu tvrdě prosazuje. Prezident Nazarbajev byl neomezený vůdce. Města tam zažívají stavební boom. Třeba starou a novou Astanu odřízli řekou, postavili most a za ním vyrůstají nové budovy, divadla, paláce. Je to fakt nádherné, jako byste přijeli třeba do Dubaje.

Večer je na ulicích bezpečno?

Hodně. Co jsem slyšel, jejich vězení a policie není zrovna mírumilovná. Nikdo si tam nic nedovolí. Během dvou let jsem neslyšel, že by se tam něco velkého dělo. Na zápasech nejsou klasičtí pořadatelé, tuhle roli plní armáda. Přivezou tři autobusy plné policajtů, rozestavějí je tam a nikdo si nic nedovolí. Pořádek panuje i na ulicích.

Rok a půl jsem jste hrál za Akžajyk Uralsk. Jak se vám na západě Kazachstánu líbilo?

Život tam byl trochu s nádechem Ruska nebo západu. Klub byl podobný Pardubicím. Bylo to tam takové rodinné a skromné. Všichni táhli za jeden provaz. Když jsem potřeboval pomoct, nebyl nikdy s ničím problém. Na jihu země v Ordabasy Šymkent to pak bylo jiné. Byli tam spíš muslimové. Když vás lidi chtěli odříznout od sebe, začali mluvit kazašsky a člověk nic moc nerozuměl. Kazaši udělali v týmu vlastní skupinku a nikoho k sobě moc nebrali.

Kolik lidí chodilo na zápasy?

To bylo paradoxní. Hraje se tam systémem jaro - podzim. Na startu soutěže bylo venku asi minus 10 stupňů, hrálo se na umělce a přišly čtyři tisíce. V létě jsme pak hráli na přírodní trávě a přišlo třeba jenom 500 lidí.

Rusky jste se naučil rychle?

Když jsem poprvé přijel do Uralsku, uměl jsem asi dvě ruská slovíčka. Během měsíce jsem se ale naučil základy. Měl jsem tam učebnici a ke všemu českého spoluhráče Kubu Chlebouna, který mi tam ze začátku pomohl. Hodně taky člověk odposlouchá a pak už to bylo v pohodě. Po půl roce jsem se dorozuměl bez problémů a byl jsem soběstačný. I konec v Kazachstánu jsem si domlouval už sám rusky.

Reklama