Článek
Aktobe (od našeho zpravodaje) - Jeřábek kopal za Duklu, byl oporou Teplic a následně se vydal do Jablonce. „Jenže podzim 2020 jsem neměl podle představ. Moc jsem toho neodehrál a hledalo se nové angažmá,“ vzpomíná přes 190 centimetrů vysoký obránce. Najednou se ho agent zeptal, co si myslí o Kazachstánu.
Představa se vám zalíbila?
Řekl jsem si: „Proč ne?“ Upeklo se to rychle. Bylo krátce po tréninku a najednou mi volal agent, že je vše hotové, ať vezmu veškeré věci a vydám se na cestu. Vždy jsem snil o zahraničním angažmá, chtěl jsem si ho vyzkoušet. Jasně, nečekal jsem, že mě osud zavede do Kazachstánu, ale přestupoval jsem plný očekávání. Těšil jsem se.
Tehdy vás v Jablonci vedl Petr Rada. Jak reagoval?
Počítal s tím, že odejdu. Během podzimu jsem viděl, že má pozice je špatná, vlastně spíš žádná. Pro obě strany šlo o nejlepší řešení. O Aktobe jsem předem nic nevěděl, znal jsem jen Astanu a Almaty. Navíc jsem neletěl přímo do Kazachstánu. Tým byl na dlouhém předsezonním soustředění v Turecku, protože ligu hrají systémem jaro-podzim.
Začlenění se podařilo?
Kazachstánské kluby to mají často tak, že přípravu, tedy leden, únor a březen, tráví v Turecku. Během toho si vždy na pár dní zaletí domů za rodinou. Já se přidal asi až na poslední necelé dva týdny. Ale všichni byli od začátku přátelští. Tím, že v kádru bylo celkem dost cizinců, se lehce smazala jazyková bariéra. Víte, Kazachstánci nemluví moc anglicky. Nejsou k tomu vedeni, jsou hrdí na svůj jazyk. Samozřejmě nejvíce jede ruština, kterou jsem se postupně docela naučil.
Český fotbalista Michal Jeřábek během svého ročního působení v kazachstánském Aktobe.
Zvládal jste konverzovat?
Základy ano. Už před odletem do Turecka jsem si narychlo našel učitelku ruštiny. Gramaticky jsem na tom nebyl úplně dobře, ale rozuměli mi, což bylo nejdůležitější. Navíc nás tehdy trénoval Alexej Baga, který dříve vedl například BATE Borisov. Ten anglicky uměl.
Příprava skončila, sezona mohla začít.
Ano, ale nebylo to tak jednoduché. V Aktobe bylo asi minus dvacet, takže jsme ještě trénovali v Almaty a úvodní kolo absolvovali tam. Na stadionu, který nevypadal, že by se na něm měla hrát první liga. A ještě na umělce! Přesun do Aktobe nastal později, doma jsme nastoupili snad až v pátém nebo šestém kole. Pamatuji si, že když jsme přiletěli, jeli jsme rovnou na stadion a tam bylo tak čtyřicet centimetrů sněhu. Těžké mrazy. A já si říkal: „Kdy tady vůbec budeme hrát?“ Naštěstí místní věděli, slezlo to docela rychle.
Aktobe obecně na vás zapůsobilo lépe?
K modernímu životu samozřejmě hodně věcí chybělo, ale nebylo úplně zaostalé. Sice trochu návrat do minulosti, na druhou stranu v Kazachstánu jsem rozhodně viděl horší města, kde se opravdu zastavil čas. Aktobe bych asi přirovnal ke Kostanaji, kde nedávno hrála Plzeň. Zkrátka jiný styl, než na co jsme už zvyklí u nás. Jasně, Astana nebo Almaty jsou daleko modernější, ale i v Aktobe se našla hezká místa pro volný čas i slušné restaurace. A zatímco jiní bydleli na stadionu, na takovém horším hotelu a většinou po dvou, já si hned našel byt, kde jsem mohl mít svůj režim.
Jenže vám angažmá komplikoval covid. V Kazachstánu jste byl navíc sám, bez rodiny.
To byl asi největší problém. Nešlo vycestovat na turistické vízum, jen na pracovní. Teď už manželka a tehdy přítelkyně si ho zařídila až po nějaké době a strávila se mnou v Aktobe alespoň měsíc. Osobní život byl i důvodem, proč se mi po sezoně nechtělo zůstávat. Jinak s covidem mám jednu vtipnou příhodu.
Český fotbalista Michal Jeřábek během svého ročního působení v kazachstánském Aktobe.
Povídejte.
O Aktobe se říká, že je nejvíce fotbalové město v zemi, že lidé jsou opravdoví srdcaři. Také tam platila různá omezení, takže na hlavní tribuně seděli fanoušci podle pravidel, s rozestupy a do nějakého maximálního počtu. Jenže jiná tribuna, která nebyla snímána kamerou, byla úplně narvaná. Fanoušci byli v dobrém slova smyslu blázni, kotel měl opravdu úroveň. Vzpomínám si, jak jsme dorazili z běžného ligového zápasu kolem jedné ráno a na letišti nás vítala třeba stovka fanoušků. Zpívali, slavili.
A když se prohrávalo?
No to čekali před stadionem! (smích) Na zápasech bylo hodně policistů, kteří pak zůstávali a čekali, až se vše uklidní. Jednou jsme prohráli doma, tuším v poháru. To jsem dokonce odcházel pryč přes kabinu hostů, která je úplně na druhé straně stadionu než náš hlavní vchod. Hráčům by fanoušci asi nic neudělali, ale člověk prostě nevěděl.
Jinak jste si s příznivci Aktobe vybudoval dobrý vztah?
Myslím, že ano. Dokonce mě poznávali na ulici. Chovali se ke mně hezky. A také mi psali, ať hlavně nechodím jinam, třeba do Almaty, že je to rival. Na Aktobe celkově rád vzpomínám. Možná být to v jiné době, zůstal bych déle.
Český fotbalista Michal Jeřábek během svého ročního působení v kazachstánském Aktobe.
Určitě jste si i finančně polepšil.
Samozřejmě. Bylo to něco, na co jsem si v Česku nemohl sáhnout. Možná mě to ale poznamenalo do dalších let. Aktobe patří k bohatším týmům, takže když jsem později dostal nabídku i jinam v Kazachstánu, už nebyla tak lákavá. Každopádně jak jsem říkal, na Aktobe rád vzpomínám. Je to klub s ambicemi, historicky sbírají tituly. Jen byli přeřazeni do druhé ligy, takže já tehdy přišel vlastně do týmu nováčka. Hned se vyhlašoval útok na nejvyšší místa, jenže na to jsme neměli tým. Střed tabulky odpovídal. K tomu se během roku vyměnili čtyři trenéři. Zrovna Baga byl skvělý, po lidské stránce jsem moc lepších koučů nepoznal. Ale když nejsou výsledky, moc se s vámi nepatlají.
Vaše mise v Kazachstánu tedy skončila relativně rychle. Následně jste byl ještě půl roku bez angažmá.
Dostal jsem nabídku do první polské ligy, ale tím, že jsem srovnával s podmínkami v Kazachstánu, jsem se měl vrátit o krok zpět. Přišlo mi to, že by mohlo přijít něco lepšího. Trochu jsem přebral. Od léta jsem pak šel na Slovensko do Michalovců. Existovala i možnost si vyzkoušet Ázerbájdžán, ale už jsem podobným destinacím otevřený nebyl.
Dokonce nastal návrat do Česka, kde jste měl pomoci obraně Zlínu.
Já říkám, že jsem tam ani nebyl. Protože to tak vlastně bylo. (úsměv)
V první lize jste za celé jaro ani jednou nenastoupil.
Dodnes jsem to moc nepochopil. Myslím, že až na poslední zápas, kdy jsem nebyl zdravotně fit a možná jsem neměl ani hrát, jsem měl přípravu dobrou. Pak z toho nebyla ani minuta. Říkal jsem si, že kdybych měl utkání, které se mi nepovedlo, tak to pochopím. Takhle jsem tomu prostě nerozuměl. Měl jsem smlouvu ještě na rok, ale domluvili jsme, že to nemá cenu. Šanci jsem nedostal, i když si myslím, že možnosti byly. Vrátil jsem se na Slovensko, kde jsem věděl, že budu mít vytížení. Mrzelo mě to.
S koučem Pavlem Vrbou jste to neřešili?
Žádné velké hovory jsme neměli. Je těžké to popsat, prostě jsme si nějak nesedli. (úsměv)
V kariéře jste si ale přeci jen zkusil ještě jednu exotiku. Klub z Malajsie s názvem Kelantan The Real Warriors lidem v Česku zřejmě nic neřekne.
Co se týče osobního života, bylo to fajn, ale fotbalově špatné. Náš tým byl nejhorší v soutěži, táhli jsme to asi tři čtyři cizinci. V soutěži sice existují omezení, ale ostatní kluby měly více naturalizovaných kluků s malajským občanstvím. Myslel jsem, že bych mohl v zemi nějaký pátek vydržet, jenže nám přestali platit a na základě toho jsem skončil smlouvu. Pak jsem si uvědomil, že už asi stačilo, že dobrodružství bylo dost.
V Česku jste teď spokojený?
Napsal jsem známým a dojíždím do Rakouska hrát pátou nejvyšší soutěž. Samozřejmě je to jiné. Myslel jsem, že má profesionální kariéra bude delší. Měl jsem nabídku do Kanady, ale říkal jsem si: „Teď jsem se vrátil z Malajsie a pocestuju zase takhle daleko?“ Vedle toho rodina, čekali jsme dítě. Dokonce přišla další možnost hrát zase v Malajsii, ale vyhodnotil jsem si, že byť angažmá mělo své hezké stránky, už to nechci absolvovat znova.
