Brazilská modla pobouřila celou zemi. Fandí Bleše

Modlili se za něj. Svíčky zapalovali. Boha vzývali, aby dopřál jejich modle brzké uzdravení. A on teď míní při nedělním finále světového šampionátu doma v Brazílii fandit Messimu a těm proklatým Argentincům...

Až v ten moment mu došlo, jaký poprask svým přiznáním vyvolal. Už navlečený do žlutého trika podepsaného všemi spoluhráči si protřel vousy, jež si nechal během týdne narůst, naklonil se k mikrofonu a trochu váhavě pronesl: „Nebudu fandit Argentině, ale Messimu. Mascheranovi také. Svým kolegům v Barceloně. Patřím přece do Messiho klubu. Jsem jeho součástí. A jeho fanouškem také."

Trochu si tím Brazílii usmířil, ale kdo ví, co si o něm teď vlastně myslí, když titul mistra světa přeje Bleše Messimu.

K tréninkovému centru Granja Comary v Teresópolisu ho dovezli v černém velkoprostorovém empívíčku, aby měl dost komfortu. Ochranka před vchodem do budovy uctivě smekla, než Neymar vešel dovnitř.

Džíny, černé triko, černou mikinu, kšiltovku stejné barvy vyzdobenou samo sebou svými iniciálami, masivní kříž houpající se kolem krku.

V posilovně se pozdravil se spoluhráči potícími se na mučících strojích, na tréninkovém hřišti zamířil od rohového praporku do chumlu hráčů, protože příprava na sobotní konfrontaci s Oranjes ještě pořád probíhala.

Na tvrdém chodníku ze zámkové dlažby na něm nebylo patrné, že by ho sužovala bolest vystřelující ze zlomeného obratle. Třeba se ale přemáhal, kdo ví.

Reprezentační parťáci ho objali a políbili. Trenér Scolari se přidal a pohladil ho po tváři. „Doufám, že se nám všem do ní brzy vrátí úsměv. Nám, stejně jako našim rodinám a všem brazilským lidem. Nebudeme už chodit s hlavou skloněnou, i když smutek v nás bude přetrvávat," promlouval Neymar k ostatním v připomínce na výprask 1:7 v semifinále s Němci, který znamenal konec brazilského snu o šestém světovém zlatu.

Následně i za mikrofonem proslov měl. To když na něho dotírali a pálili jednu otázku za druhou, protože od své modly chtěli znát názor na všechno.

„Jak vám mohu prohru s Němci vysvětlit já, když to nesvedou ani ti, co byli na hřišti?!" bránil se vynášet soudy, natož pak po semifinálové potupě od Němců kamenovat spoluhráče.

„Já je obdivuji. Obdivuji všechny, kteří na hřišti byli a bojovali až do konce. Oni se cítí pokořeni a zahanbeni, ale já se nestydím za to, že jsem Brazilec a patřím k nim. Že jsem byl součástí týmu, který 1:7 prohrál. Ba dokonce jsem přímo hrdý, že jsem hrál s Thiagem Silvou či Júliem Césarem, protože je obdivuji. Jako fotbalisty, ale i jako lidi."

Ne, to černé triko a mikinu neoblékl na znamení smutku. „Nesmíme chodit s hlavou skloněnou, protože porážky k fotbalu a sportu patří. Vím, je to bolestivé a ještě dlouhou dobu to bolet bude, ale přejde to a i lepší dny nastanou. Teď bojujme za dres, který všichni tak ctíme a milujeme. Pro nás i naše fanoušky."

Jen jednou se snažil nahmatat masivní kříž skrytý pod trikem. Intuitivně, váhavě a jaksi zbožně. Se slzami v očích.

„Bůh mě ochránil, protože stačily dva palce a seděl jsem v invalidním vozíku. Vždyť v první chvíli jsem vůbec necítil nohy a myslel, že je konec. Že už nikdy nebudu třeba ani chodit," zabloudil pohledem vzhůru při reminiscencích na faul Kolumbijce Zúňigy ve čtvrtfinálové partii ve Fortaleze, z níž ho odnášeli na nosítkách a převáželi do nemocnice.

„Necítím k němu hněv ani nenávist. Necítím nic. Přeju mu štěstí a úspěch v další kariéře. Neviním ho, že šlo o úmyslný zákrok, ale zároveň nepřestanu tvrdit, že není normální, když takový faul přijde v momentě, kdy jsem otočený zády a nemohu se chránit," pravila brazilská modla, než zmizela za dveřmi sídla Seleção.

Až do zápasu s Nizozemci zůstane s nimi. Jak on to řekl, když do Granja Comary dorazil?

Společně jsme začali, společně skončíme. A hlavně tak, aby se Maracanazo, den hanby brazilského fotbalu datovaný od finálové prohry s Uruguayí před čtyřiašedesáti lety, v sobotu neopakoval.