Český obr zazářil ve Wembley. Úplná bomba, pak už se jen zpívalo a pilo, hlásí po postupu

Pořád vše vstřebáváte?

Ani nevím, kde začít. Když jsme v rozstřelu proměnili pátou penaltu a zajistili si postup, nevěděl jsem, co mám dělat, ke komu běžet, na koho řvát, komu gratulovat, komu se vyhnout. Kluk z České republiky tyhle věci vidí většinou jen v televizi. Ale když jsem se dostal do Anglie, tyhle play off zápasy mě bavily. Říkal jsem, jaké by to by asi bylo, kdybych tam někdy hrál. A teď po šesti a půl letech, co tu jsem, se to stalo. Úplná bomba. Pak už jsme zpívali a pili.

Co jiného už byste chtěli zapít, že?

Jasně. Já alkohol k životu nepotřebuju, ale někteří kluci v týmu si občas rádi dají. Ovšem když jsme jeli na postup, všichni se tomu podřídili, obětovali se. Teď si všechno vynahradili. Oslavy začaly na hřišti, pokračovaly v kabině, v autobuse, v hotelu, kde spaly i naše rodiny, takže jsme se mohli radovat i s nimi. Pak jsme jeli do Carlisle, kde se slavilo na stadionu a ve městě. Myslím, že kluci se tak teď probírají (úsměv, rozhovor vznikal ve středu  odpoledne - pozn. aut.).

Město tím hodně žilo?

Jo. Má asi pětasedmdesát tisíc obyvatel a je v něm jen tenhle jeden klub, který pro mnoho lidí hodně znamená. Po devíti letech se vrací do League One. A to hlavní je, že se postup povedl pod trenérem Paulem Simpsonem, který je ikonou klubu. On se v tomhle městě narodil, vyrostl tu, všechno do sebe krásně zapadlo. Mám v telefonu asi milion zpráv, ještě jsem se nedostal k tomu, abych si je všechny přečetl a odpověděl.

Jakým zážitkem byl zápas ve Wembley?

Byla to bomba. Musím říct, že jsme byli na stadionu už v pátek, abychom měli prvotní šok za sebou. Na druhou stranu za sebe musím říct, že jakmile vstoupím před zápasem na hřiště, stává se to pro mě běžným utkáním. Nic víc, nic míň. Nejvíc jsem si užil kvalitu hřiště, dokonce jsem se ptal, jestli můžu mít kolíky, nebo jestli nebudeme hrát bosí (úsměv). Samozřejmě vím o fanoušcích, slyším je, vždyť jich tam bylo čtyřiatřicet tisíc. Vidím a vnímám ten stadion, ale zůstávám ve své bublině, koncentruji se. Snažím se nepolevit.

Nervozita vás nepřepadla?

Jsem nervózní před každým ligovým zápasem, ale ve chvíli, kdy si obléknu kopačky a rukavice a vylezu na hřiště na rozcvičku, vše ze mě padá. Musím říct, že během finále jsem nervózní nebyl, užil jsem si to. Přijde mi, že čím větší zápas hraju, tím víc ze mě nervozita mizí. Všechny tři zápasy v play off (předtím dvojzápas proti Bradfordu - pozn. aut) jsem si užil, byly úplně bez stresu.

I před penaltovým rozstřelem jste byl v klidu?

Necítil jsem se pod tlakem. Jako brankář nemám moc co ztratit. A taky jsem se cítil připravený. Penalty jsme trénovali tři dny před odvetou s Bradfordem, další tři dny před tímhle zápasem. V penaltách jsem se koupal dva týdny. Řekl bych, že jsem se zlepšoval, ale samozřejmě penalta v tréninku a ve finále se nedá srovnávat. Kluci mi taky poradili, co by z jejich pohledu mohlo fungovat, společně jsme to probírali a já se pak i přes nevoli rozhodčího snažil některé věci aplikovat. Cítil jsem, že víc už pro to udělat nemůžu. Měl jsem taky noty, na papírku, na flešce, všude. A nakonec tři z těch pěti soupeřů, kteří v rozstřelu kopali, v těch notách ani nebyli. Včetně toho, kterému jsem penaltu chytil. Tipnul jsem stranu. Ale během rozstřelu jsem si říkal, že pokud chceme vyhrát, budu muset čapnout ještě jednu. Nakonec to stačilo, kluci penalty zvládli s velkým přehledem, suverénně je proměňovali. Klobouk dolů.

Postoupili jste do League One, třetí nejvyšší anglické soutěže. Co to pro klub znamená?

V první řadě to znamená, že nebudeme muset jet do Barrow. Je to velké lokální derby, jeden druhého nenávidí. Ostatně slýchám, že mě mají v Carlisle rádi, že jsem jejich, ale pokud bych přestoupil do Barrow, byl bych pro ně mrtvý. Při veškerém respektu k Barrow říkám, že je to hrozná díra. Když tam jedete, nikde nic není a najednou tam přijedete. Stadion vypadá, jako když stavíte z lega, nemáte kostky a dáváte dohromady všechno, co máte k dispozici. Je to příšerný. V League Two jsou ale i další podobná místa.

Na co jiného se těšíte?

Vezměte si, jaké budeme mít teď soupeře. Portsmouth, Charlton, Derby, Barnsley a další. Přijedou k nám velké týmy s historií v Premier League, zahrajeme si na krásných a velkých stadionech, kam chodí plno skvělých fanoušků. Zvýší se prestiž klubu, pomůže mu to finančně, fotbalově nás čeká vyšší kvalita.

Jak v této konkurenci obstojíte?

To je otázka. Klub už potvrdil, kdo odchází, kdo zůstává. Máme dobré fotbalisty, vytvořila se osa, ale tým se bude muset doplnit. Za sebe říkám, že musíme chtít být vysoko. Jakmile nebudeme mít vysoké cíle, tak to bude špatně. Neříkám, že skončíme v top šestce, to po nás nebude nikdo chtít, ale měli bychom mít ambici dostat se tam, jinak dopadneme jako Forest Green. Myslím, že oni se chtěli v League One jen udržet, a spadli. Mít za cíl záchranu je jen takové alibi. I náš trenér je ale takový, že se s málem nespokojí.

Zůstanete v týmu?

Jo, mám smlouvu ještě na jeden rok. Nedovedu si představit, že by za mě někdo vyplácel peníze (smích).

V Anglii jste ale docela populární, ne? Třeba kvůli své výšce.

Nikdy by mě to nenapadlo, ale asi jo. Nejen kvůli výšce, ale i kvůli videu s ChrisemMD. Nevím, jestli jste to viděl.

Ano, viděl. Společně s jeho kolegou na vás coby nejvyššího brankáře na světě kopali sto střel.

Vůbec jsem neměl páru, kdo to je. Pak jsem koukal, že ti kluci mají na Youtube několik milionů odběratelů a další na Instagramu. To jsem zpozorněl. Pak jsme se domluvili, video natočili, a když vylezlo ven, lidi byli úplně vyřízení z toho, že se mi povedlo udělat video s ChrisemMD. Mně to bylo putna, upřímně nedokážu pochopit, že youtuber dokáže lidem takhle zamotat hlavu. Ale fanoušci soupeřů mě znají jako toho z videa s ChrisemMD.

Takže se na hřištích soupeřů setkáváte s pozitivními reakcemi?

Jasně. Přijde mi, že je to bavilo. Musím říct, že jde tedy o mladší generace fanoušků. Chodí mi zprávy, že bychom měli natočit něco dalšího. Bylo to super. Přiznávám, že nejsem fanoušek lidí, jakou jsou youtubeři nebo influenceři. Byl jsem k tomu skeptický, ale když jsem viděl, že ti kluci přijeli vlakem, byli na cestě asi čtyři hodiny, tak jsem řekl: ‚Dobrý, nejsou špatný'. A pak jsem si to natáčení užil, bylo to fantastický, pecka. I Chris mi psal, že video mělo velký ohlas, že se povedlo. A že když bude mít další nápad, tak se ozve.

Takže plánujete něco dalšího?

Záleží na něm. Psal jsem mu, že když bude chtít, můžeme se na něčem dalším domluvit. Já bych byl rád. Možná i to přispělo k mé popularitě.

Je obecně vaše výška v nižších anglických soutěžích výhodou? Dovedu si představit, že každý tým tam má urostlé útočníky, hromotluky.

No, jsou to hovada (úsměv). Snažím se, aby mi výška pomáhala, ale je jasné, že i soupeři se na mě připravují. Ti hráči pak mají třeba při rozích jediný úkol: abych se nedostal k balonu. Upřímně ani nevím, jestli mi výška ulehčuje práci, protože pak u mě vždycky někdo stojí, tahá mě za trenky, za dres. A to je fakt jejich jediná práce. Nestarají se o balon, o nic. Zajímá je jen to, abych se nebyl schopný dostat pro ten centr. A umí to. Snažím se s tím bojovat, jak to jde. Ale při hře, kdy mám prostor, se výšku snažím využívat. Ostatně i náš trenér říká, že si mě přivedl proto, abych eliminoval góly ze vzduchu.

Daří se to?

Někdy v únoru jsme prohráli s Mansfieldem 0:4 a první dva góly jsme dostali ze vzduchu. Předtím jsme pár gólů z rohu nebo podobných situací taky inkasovali, ale tenhle zápas byl zlomový. Trenér si mě pak zavolal do kanceláře, ukázal mi ty góly a řekl mi: ‚Poslouchej, já si tě sem přivedl z nějakého důvodu. Tyhle dva góly jsou přesně ten důvod a od tebe chci, abychom tyhle branky nedostávali'. Jak řekl slavný basketbalista Michael Jordan, vzal jsem si to osobně. Od té doby jsme gól ze vzduchu neobdrželi, až na jeden, který jsem si pak hodně vyčítal. Bylo to jako přes kopírák, měl jsem si dojít pro centr, ale nedošel. Ale byl jediný. Věřím, že jsem trenérovi dokázal, že si na tenhle úkol přivedl správného člověka a že se na mě může spolehnout i v příští sezoně.