Šmíd už rozesílá svůj životopis. Hokej už budu hrát jen v pivní lize, směje se

Pověsil jste už brusle na hřebík doslova, zbavujete se výstroje?

To ne, nechám si ji. Chtěl bych v Kanadě v hokeji pokračovat v nějaké pivní lize, Beer League tomu říkají. Teď jsem se zrovna bavil s kamarádem. Říkal, že mi sice nemůžou platit, ale mají dost piva. (usměje se) Jsou tam amatérský ligy, jednou za týden se hraje sranda mač. Tam si zahraju rád. A nebránil bych se chodit na led i v rámci nějakých skill kempů.

Nějaká nižší soutěž by vás ještě nelákala?

Do toho by se mi už nechtělo. Zase by se tam hrálo fyzicky a nemám náladu, aby si tam na mně někdo dělal jméno... To je zbytečný, už budu hrát jen pro srandu.

Nebude vám špičkový hokej chybět?

Už teď jsem si jistý, že bude. Kádr Liberce teď zažívá generační obměnu a když vidím mladý kluky, tam mě mrzí, že neuvidím, jak se zlepšují a jakým směrem se ubírají. Chtěl bych jim pomoct a být s nimi. Oni si tedy asi trochu oddychnou, i když nevím, jestli je to pro jejich dobro. Zaplať pánbůh, že je tady ještě Birny (Michal Birner) a jiní staří. Hokej mi však bude chybět hodně.

A v září na startu nové sezony tyhle pocity možná ještě zesílí, co myslíte?

Určitě. Teď to ještě tak divný není, prostě normálně skončila sezona. Ale doufám, že budu mít někde nějakou práci kolem hokeje a budu se naplno věnovat tomu. Fakt si chci užít děti a soustředit se na to, co budu dělat dál. Těch možností je v Edmontonu hodně. Je hokejovým městem. Snad tam na mě ještě všichni nezapomněli. Zase taková doba neuplynula od doby, co jsem tam hrál. Nějaké jméno tam snad pořád mám. A hlavně je mi 36 let. Ještě mám energii, hokej mě fakt baví. Někteří kluci jsou po konci vyhořelý, o hokeji nechtějí ani slyšet, já jsem do něj ještě furt zapálený. Nervózní však trochu jsem, co bude dál. Partnerka mě furt uklidňuje, že to bude v pohodě. Tak jestli je dobrá jasnovidka... (usměje se)

Musíte být nervózní? Nemáte už vyděláno, pokud byste se uskrovnil?

Nevím, jestli do konce života, ale asi jo, kdybych nebyl úplnej magor. Je tam i nějaká penze z NHL. Sice mě nic netlačí, že bych musel něco za každou cenu dělat, ale pro mě by to byl životní konec. Nebavilo by mě jen se flákat a nic nedělat. Potřebuju mít rutinu, aby mě něco tlačilo. Samozřejmě se musíte postarat o děti, ale odvézt je z domu do školy a pak na ně do čtyř čekat je málo. Potřebuju něco, abych neseděl doma na zadku. To by se ze mě moje šéfová zbláznila. (usměje se) Ona to ví. Jsem hyperaktivní. Jak nemám do čeho píchnout a mám moc energie, je se mnou konec.

Už se další práce rýsuje?

Přesně ještě nevím. Teď si chci dát trochu volno, ale už minulý léto jsem se bavil s manažerem Edmontonu Oil Kings z juniorské WHL. Teď jsme si spolu psali a ptal se mě na životopis.

On ho nezná?

Chce ho oficiálně, což se mi na tom líbí, že je to na profesionální úrovni. A nepotřebuje ho asi jen on, nad ním jsou nejspíš další lidi.

Už ho máte napsaný?

Jo, pomohla mi s ním partnerka. Prostě normální životopis. Úspěchy, neúspěchy, všechno. (uculí se)

Co jste dal mezi úspěchy na první místo?

Probojování se do NHL, olympiádu a pak i působení v Liberci. Za posledních pět let jsem si tady hokej užil asi úplně nejvíc. Jasně, NHL byla super, nejvyšší úroveň. Jenže tam je takový tlak, že to uteče a najednou je po všem. V Liberci jsem měl i jinou pozici, byl jsem lídrem. Už starší, s dětmi, takže s jinými prioritami. Když se něco po...., nejde o konec světa. Užíval jsem si i práci s mladými, když vidíte, jak se zlepšují. Do budoucna by mě právě asi nejvíce bavil hráčský development. Práce s mladými kluky.

Něco jako skill kouč?

Taky, ale pomáháte jim na ledě i mimo něj. V šestnácti letech jdou do juniorského hokeje, což v Kanadě znamená stát se poloprofesionálem. Není to juniorka jako u nás. Pak už chybí jen jeden krok stát se profesionálem, hrát NHL, AHL nebo v Evropě. Musíte se připravit na život jako dospělák, v juniorce jste přeci jen pořád takový dítě. Všechno je samozřejmě hokejově zaměřený, ale vím, že hodně Evropanů má s přesunem z Evropy do Kanady problém. Mám zkušenosti z Evropy i Kanady a s tímhle bych mohl pomoci. Pamatuju si, v jaké jsem byl sám situaci, jak mi bylo smutno a stýskalo se mi po domově. Jenže tohle nikoho nezajímá. Jdete a buď to vyjde nebo vás do vyplivne a jdete zpátky do Evropy.

Zmínil jste v životopise i svůj nový extraligový rekord? V posledním utkání jste na ledě strávil 41 minut a 43 vteřin.

Partnerka tam o něm něco zmínila, ale vyškrtl jsem to, protože tohle nikoho nezajímá. (usměje se). Napsal jsem tam, že jsem byl vždycky fyzicky připravený. Zmínil jsem, že jsem vedl průměrný čas, což vypovídá o tom, že mám rád být dobře připravený na sezonu a že si nic neodpustím. Stejné očekávám i od druhých. Pro kluky v kabině je to trochu náročnější, teď si trochu odfouknou.

Objevilo se v něm číslo 1127, tedy celkový počet vašich odehraných zápasů?

Nedával jsem ho tam. Ani jsem nevěděl, že jsem jich odehrál tolik. Myslel jsem, že ani ne tisíc. Je to hodně. A taky se na to tělo cítí. Bohužel už žádný další nepřidám. Ale je to velký číslo. Posledních pár let jsem už nehrál tak fyzicky jako v NHL. Ta byla náročná, fyzicky i psychicky. Máte hodně zápasů, ohromně fyzických. Ještě když jsem hrál defenzivního obránce, kdy blokujete střely, dohráváte souboje. To mě asi stálo nějaký operace.

Uměl byste z nich jeden top zápas vybrat?

Asi ne, je jich víc. První zápas v NHL, první gól v NHL. Pak v Česku finále s Třincem, byť poslední zápas byl smutný. Ale nyní jsem si ten poslední zápas náramně užil. Prodloužení, nekonečný zápas, prostě bomba! Líp by to jedině mohl skončit snad titulem. A když ne titulem, tak takhle. Bylo mi líto, že skončil. Fakt jsem si ho užíval. Viděl jsem, jak tam každý tým dává všechno, žere led a nikomu nedá nic zadarmo. Takhle má správný play off vypadat. Teď však začíná normální život. Ovšem hrát hokej do 36, to je požehnání z nebes! Fyzicky i psychicky je to ohromně náročný, stálo mě to operace páteře, ale zase jste dělal něco, co fakt milujete.