Zlatý stafylokok mu málem stopnul kariéru. Jsem paličák, zabejčil jsem se, říká Vitásek po návratu

Rameno je už stoprocentně v pohodě?

Musím zaklepat, že je to dobré, jinak bych nemohl hrát. Osm měsíců byla dlouhá doba, za sebou mám hodně rehabilitací. Jsem teď rád, že můžu hrát a nemusím už zdravotní patálie řešit.

Příští týden oslavíte 32. narozeniny. Berete návrat na led jako předčasný dárek?

(usměje se) Narozeniny slavím celoročně! Ale je pravda, že když jsme začínali letní přípravu, pomalu jsme ani nevěděli, jestli to ještě bude dobré. Dal jsem si malý cíl stoupnout si na led s tím, že uvidíme, jak to půjde. Přehnané mety jsem určitě neměl. Teď jsem rád, že cesta, kterou jsem se vydal, byla správná. Na ledě už jsem a doufám, že zápasů přidám mnohem víc.

Nebojíte se, že se komplikace vrátí? Pokud vím, zlatý stafylokok v těle zůstává.

To je pravda, vrátit se to může, v těle ho máte. Stoprocentně nikdy nic říct nemůžete, obzvlášť v hokeji. Člověk musí být opatrný. Ale po půl roce nemám žádné známky zánětu, na poslední kontrole řekli, že je to dobré. Věřím, že jsem udělal maximum, aby to vydrželo a bylo vše dobré. Na to jsou ostatně i přípravné zápasy, abych si všechno vyzkoušel. Limity nepociťuji, což je pro mě signál, že by to mohlo být dobré i do sezony.

Jak problémy na začátku roku začaly?

Bylo toho hrozně moc. Možná bych si všechno měl začít psát, abych si to pamatoval. (hořce se usměje) Takže stručně. Měl jsem zánět, teploty. Nemohl jsem vůbec hýbat s rukou. Měl jsem ji jen podél těla a nemohl udělat pohyb ani o pět centimetrů dopředu, ani dozadu. Silný zánět mě absolutně limitoval. Rameno se muselo vyčistit. Měl jsem teploty, nemohl jsem se ani zvednout z postele. Pak mi zavolali z nemocnice, že musím na operaci a brát antibiotika, že je to nebezpečný. Prognózy pak po operaci ze začátku moc dobře nevypadaly. Ale to jsem moc neřešil. Spíš jsem hledal cestu, abych se mohl zase postavit na led. Bylo to furt nahoru dolů. Po operaci ruka vůbec neposlouchala, nešlo ji normálně ani zvednout. Na normální život to vůbec nebylo.

Jednalo se o pravačku nebo levačku?

To neprozradím! (směje se) Řeknu, že obě ruce jsou už v pořádku. Ale začátky byly velice těžké. Infekce mi postihla vazy tak, že rameno vůbec nereagovalo. Bral jsem dvoje antibiotika. Pořád jsem chodil na testy, brali mi krev a zjišťovali, jestli hodnoty klesají správným směrem. Když člověk tři měsíce nehýbe rukou, úplně mu ochabne, rameno je nepoužitelný. O to bylo těžší, že to bylo zdlouhavý a rehabilitace trvala.

Jak jste to nesl?

Samozřejmě to bylo na palici. Manželka toho měla asi plné zuby, ta to furt poslouchala, Nebyl jsem kolikrát ani doma, jak jsem lítal všude možně a zjišťoval všechny alternativy a možnosti, jaké se dají v dnešní době využít. Často jsem byl duchem mimo... Bylo to docela těžké období. Nejen pro mě, ale i pro moje okolí.

Říkali vám lékaři o někom s podobnými komplikacemi, nebo jste byl vzácný případ?

Měl jsem to asi trochu specifický, ale nebudu zacházet do detailů, protože nejsem doktor. Na něj jsem si hrál osm měsíců, kdy jsem toho vyzkoušel hodně, třeba i čínskou medicínu... Ukazovali mi spíš věci, který jsem potřeboval vědět a slyšet, jaký vývoj lze po operaci očekávat. Samozřejmě sto doktorů, sto názorů. Hledal jsem ty, kteří říkali, že to chce čas, že musím udělat tohle a bude vše dobré. To jediné jsem řešil a snažil se dát do hlavy. Když vám doktor řekne, že tohle je na prd a tohle už nedělej, tak co uděláte? Buď to zabalíte, nebo půjdete někam jinam.

Radili vám, ať se na hokej vykašlete?

Na začátku jsem slyšel, že na hokej to není a že bych si to měl trochu srovnat v hlavě. Ale v tomhle jsem paličák, takže jsem se zabejčil. Řekl jsem si, že hokej hrát budu a když to nepůjde, skončit můžu vždycky. To je strašně jednoduchý zabalit to bez boje, to může udělat každý. Stát se může cokoliv. Můžu odehrát měsíc, půl sezony nebo dalších pět let, nevím. Ale prvořadý bylo se vůbec vrátit. V koutku duše jsem si říkal, že když to nepůjde, tak se svět nezboří. Hokej je krásný, živí a baví mě, ale svět by se nezbořil. Stejně jednou člověk skončit musí, na Jágra si nikdo hrát nebude. Třeba bych se kolem hokeje motal dál a dělal by mně radost jiným způsobem. Každý má cestu nějakou. Řekl jsem si, že tomu dám sto procent a buď to vyjde, nebo ne s tím, že druhý případ budu řešit až potom.

Co vás teď žene dál?

Po tom všem chuť být s týmem, vítězit, udělat nějaký úspěch. Ale člověk to trochu po tom všem přehodnotí, nebudu z toho už nějak vyblázněnej a vynervovanej. Když už jsem zase tady, chci si to hlavně užít, být přínosem pro tým a udělat nějaký týmový úspěch.