Hvězdný tým cílil na zlato. Ve čtvrtfinále ale vyhořel

První domácí šampionát v samostatné historii České republiky, zbrusu nová aréna v Libni a k tomu hvězdami napěchovaný tým. Národní tým byl na mistrovství světa 2004 snad předurčen k tomu, aby si došel pro zlatou medaili.

Spojené státy americké měly být jako nejslabší postupující čtvrtfinalista z ostravské skupiny snadnou kořistí. Však se kouč Slavomír Lener mohl spolehnout na největší hvězdy, které vedl do boje Jaromír Jágr. Byla to sezona, kdy vyměnil Washington za New York Rangers a v základní části NHL udělal 74 bodů. Dalších devět přidal na světovém šampionátu.

Česká republika žila hokejem. Staroměstské náměstí v Praze bylo 5. května před čtvrtfinále s USA narvané k prasknutí. Fandilo se i v dalších městech republiky. Tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross chtěl hokej dokonce sledovat při zasedání vlády. „Pokusím se přesvědčit ministry, abychom měli zapnutou televizi a vypnutý zvuk. Ať aspoň uvidíme, kolik to je,“ řekl tehdy. Premiér Vladimír Špidla mu ale jeho plán zatrhl.

Na ledě se Čechům půl zápasu dařilo, vedli 2:0. V bouřlivé atmosféře tehdy ještě Sazka areny (nyní O2 areny) ale Američané našli dostatek sil na vyrovnání. Utkání dospělo až do samostatných nájezdů a v nich rozhodl jediný střelec. V páté sérii překonal Tomáše Vokouna v české brance do té doby prakticky neznámý obránce Andy Roach.

Když pak poslední nájezdník Jiří Dopita neuspěl, v hale se rozhostilo zlověstného ticho, do kterého sem tam pronikl jásot oslavujících Američanů. Na Staroměstském náměstí se v očích mnoha fanoušků leskly slzy. „Nechápu, co se stalo. Selhali jsme,“ nehledal výmluvy kapitán výběru Martin Straka.

„Slova nebo nadávky jsou zbytečné. Každý ví, co se stalo. Takový je sport. Krásný a zároveň krutý. Hráli jsme doma, lidé nás hnali. Všichni chtěli zlato. O to větší je zklamání z vyřazení,“ hodnotil Jaromír Jágr.

Šlégr, F. Kaberle, Jágr, Straka, Dvořák, Prospal, Ručinský, Vokoun a další. Ani nejlepší čeští hráči tehdy národní tým k vysněnému titulu zkrátka nepřivedli. Zlatý sen se v mžiku rozplynul. „Strašně to bolí a mrzí mě to hlavně kvůli fanouškům,“ soukal ze sebe kouč národního týmu Slavomír Lener.

Aby bylo patrné, jak silný výběr Česko tehdy poskládalo: do čtvrtfinále prošlo bez jediného zaváhání, na závěr skupiny dokonce porazilo pozdější mistry světa z Kanady 6:2. Jenže s USA reprezentanti padli. Opravnou zkoušku složili až o rok později ve Vídni, kde přišla i zlatá tečka.