Zrychlený růst mu málem ukončil kariéru, teď může český talent překonat slavnějšího bráchu

Moc se těším. Dostat se na draft byl můj dětský sen. Ale moc nevím, co od toho čekat. Nervózní nejsem, spíš plný očekávání. Samozřejmě si chci pohladit ego a být vybrán co nejdřív, ale ve výsledku je celkem jedno, jestli půjdu na řadu v prvním nebo třetím kole. Tohle je totiž teprve startovací bod do NHL, rozhodnou spíš až následující tři nebo čtyři roky.

Mám rád týmy z Original Six. Chicaco, Detroit i kanadské celky Montreal nebo Toronto. Ale vybírat si nemůžu, jen čekám. Náznaky jsou, ale vlastně toho moc nevím. Lidi mluví, ale těžko říct, co všechno je pravda.

Ne, zůstávám doma. Pustíme si draft doma v obýváku a budeme ho sledovat s rodinnou. V pozdních nočních hodinách na to pak možná zbudu sám. Čeká mě dlouhá noc.

Nakonec dopadla nejlépe, jak mohla. Přitom začátek nebyl příliš povedený. Nedařilo se mi, ale všechno se nakonec otočilo. Hlavně díky hlavnímu trenérovi (Parkeru Burgessovi).

Ve zkratce řečeno, zje*al mě úplně za všechno. (směje se) Po 21 zápasech si mě vzal stranou a posadil si mě. Říkal mi, na čem všem musím zapracovat. Bylo to pro mě hodně těžké, náraz do zdi. Málem jsem se mu tam rozbrečel. Ale já jsem potřeboval promluvit do duše. Jako první člověk se mnou hovořil takovým způsobem, upřímně a na rovinu. Jsem rád za svou povahu, dokážu přijmout kritiku. Bavil jsem se o tom pak s rodiči i bráchou a shodli jsme se, že měl pravdu.

Začal jsem hrát mnohem víc fyzicky a dohrávat hráče, což se třeba v českém dorostu, odkud jsem přišel, vůbec nedělá. To byl největší zlom. Začalo se mi mnohem víc dařit, tým se dostal na vítěznou vlnu a dotáhli jsme to až k titulu.

Popravdě na to moc nejsem. Dal jsem si akorát poprvé v životě šampaňské a americké pivo, ale nenadchlo mě to. Spíš jsem pak pozoroval spoluhráče a dával si pozor, aby si nic neudělali. Kluci si dali pár neprospaných nocí.

Byla to samozřejmě velká změna, ale jsem za ni moc rád. Díky tomu jsem se dost osamostatnil, což je cenná životní lekce. Ale přechod mi dost usnadnila rodina, u které bydlím. Měl jsem ohromné štěstí. Přijali mě jako svého, naprosto mi přirostli k srdci a beru je jako svou druhou rodinu. Starají se o mě jako v hotelu. Asi bych to neměl říkat, ale já tam mám možná ještě lepší servis než doma. (směje se)

Přijde mi, že v Česku je to hodně podceňovaná liga. Přitom kvalita je srovnatelná s kanadskými juniorkami, ale zatím se o tom tolik neví. Ale co je zásadní, je to příprava na univerzitní NCAA. A to je jednoznačně nejlepší úroveň mládežnického hokeje.

Jdu tam hlavně kvůli hokeji. Vždycky jsem chtěl jít do kanadské juniorky jako můj brácha Andrej. Ale on byl ten, který mi řekl o NCAA. A dává mi to naprostý smysl. Škola ke sportu je fajn věc a dobrý záložní plán, kdyby profesionální kariéra nevyšla. Studium na střední škole jsem zvládal celkem v pohodě, akorát v Česku jsem měl problém s absencemi. V Americe už funguje propojení se školou mnohem lépe. Díky přechodu na jejich kreditový systém navíc můžu začít studovat univerzitu už o rok dřív, a teda začít v příští sezoně, i když ještě nevím, jaký obor si mám vybrat.

Jednoznačně. Já nejsem ready v osmnácti na profi hokej. Budu tam mít míň zápasů a víc prostoru na trénink. A dostanu pár let navíc, abych ještě dorostl do svého těla.

Vlastně ani nevím, jak se to stalo. Během covidu jsem doma chodil do posilovny s trenérem. A ten si všiml, že když jsem šel do schodů, koleno se mi prolomovalo dovnitř. Přišli jsme na to teda úplnou náhodou a mohli jsme to začít řešit. Měl jsem část čéšky odrostlou od zbytku. Jednou variantou byla operace, ale rozhodli jsme se, že to necháme dorůst samostatně. Trvalo to osm měsíců, kdy jsem nemohl hrát hokej a jenom rehabilitoval. Pak jsem se vrátil a kvůli rychlému růstu se mi natrhly hamstringy. Jeden v létě, druhý pak v půlce sezony. Šílené období.

Samozřejmě to bylo dost těžké. Na druhou stranu bylo dobře, že jsem si v tu dobu vlastně ani neuvědomoval možné následky. Když mi doktoři řekli, že budu osm měsíců bez hokeje, nebral jsem to tak vážně. Ale díky tomu jsem se nehroutil. Asi ani teď mi pořád nedochází, čím jsem si vlastně prošel. A ještě to bude trvat, než mi to dojde. O to víc si teď vážím toho, že půjdu na draft a můžu zabojovat o NHL. Vždyť já jsem do hokeje blázen a můj svět se točí jenom kolem něj. Od devíti do pěti na zimáku, není moc prostor na sociální život. Ale mě to prostě baví a dává mi to smysl.

Do života mi to dalo strašně moc. Zjistil jsem, že jenom talent mi stačit nebude, ale musím taky pořádně makat. Vždyť já byl vždycky jeden z nejlepších hráčů v ročníku a po návratu jsem se najednou nevešel do základní sestavy. To mě motivovalo, abych se vrátil na svou předchozí úroveň a ještě se dál posouval. Celkově mě to změnilo jako člověka a vzal jsem si z toho strašně moc pozitivních aspektů.

Doteď si na to zvykám. Hlavně po hokejové stránce. Pokaždé, co jsem přišel na led, mi přišlo, že jsem jiný člověk. Bruslilo se mi úplně jinak. Teď hlavně potřebuju nabrat víc svalů, získat potřebnou váhu. A pak můžu otočit výšku ve svůj prospěch. Až budu mít 95 a ne 85 kilo, stane se ze mě úplně jiný hokejista. Asi i díky tomu jsem na draftu tak žádaný.

Hodně. Bráchové si taky prošli spoustou zranění. Věděli, co a jak, a dohodili mi ty nejlepší specialisty. Ale nejvíc vděčím hlavně rodičům. Mám na ně ohromné štěstí, celý život mě podporují, navíc mi všechno zaplatili. Udělali pro mě úplně všechno.

Byl pro mě naprosto klíčovou oporou poslední rok, kdy jsem se odstěhoval do Ameriky. Najednou jsem byl úplně sám a už jsem neměl pořád tátu za p*delí. Andrej byl ten, který si prošel podobnou cestou a žil podobný život dřív. Kdykoliv jsem něco potřeboval, napsal jsem mu nebo zavolal a on mi vždycky pomohl.

Obrovská. My jsme strašně soutěživá rodina a pořád se chceme porážet. Před začátkem sezony jsem si vytyčil sen, že chci být draftován výš než on na 75. místě, tak snad se to povede. A těch 128 zápasů v NHL? Můj dlouhodobý cíl samozřejmě taky je se do téhle soutěže dostat, ale vím, že to bude ještě dřina.