Hlavní obsah

Rychlobruslařka Erbanová touží po další olympiádě. Jako hokejistka!

Hynek PreislerSport.czPrávo
18. 2. 2021 15:55

Na den přesně před třemi lety si připsala velký úspěch. V rychlobruslení získala olympijský bronz, dnes Karolína Erbanová sní o účasti na dalších hrách v Pekingu. Pod pěti kruhy reprezentovala na dlouhých nožích třikrát, počtvrté by se tam ráda představila jako hokejistka. S ženskou reprezentací již v únoru absolvovala přípravný kemp v Klášterci nad Ohří. „Nereálné to není, uvidíme, jaká bude konstelace hvězd,“ říká.

Foto: repro Hokejka TV

Někdejší vynikající rychlobruslařka Karolína Erbanová touží jet na olympiádu jako hokejistka.Foto: repro Hokejka TV

Článek

Co vám přípravný kemp ukázal?

Tohle byla první velká akce, dosud jsem byla jen na dvoudenních mini kempech. Teď jsem byla poprvé s reprezentací delší čas a přijelo i víc holek ze zahraničí. Musím říct, že mě kemp hodně bavil. Už jsme se pouštěli i do nácviku herních situací. Pro mě je cenné se s holkami vidět, protože člověk vidí jejich úroveň a může se porovnávat, jak na tom je. Pozná své nedostatky i přednosti.

Předpokládám, že vaší slabinou nebude bruslení...

Záleží na tom jaké. Vystartovat rovně rychle je jedna věc, ale jakýkoliv pohyb na malém prostoru, a ještě s kotoučem na holi a soupeřkou na zádech je věc druhá. Na rychlé bruslení kupředu jsem sice zvyklá, ale to se v hokeji až tolik nevyskytuje, maximálně z deseti patnácti procent. Bruslení na malém prostoru je pro mě oříšek. Když jste v rohu kluziště nebo v souboji, pohyb je jiný.

Jaké nedostatky registrujete?

Velká kapitola sama o sobě je pro mě práce s hokejkou. To je pro mě prakticky úplně nové. Když bruslím na malém prostoru, můžu vycházet alespoň ze síly dolních končetin, s nohama umím zacházet. Kdežto v práci s hokejkou začínám od nuly. Sice jsem jako dítě často hrála venku s bráchou a bratranci a s hokejkou furt někde šmrdlala, ale nepřijde mi, že bych z toho teď mohla těžit a na něco bych navazovala. V tom je pro mě každý trénink hrozně cenný a musím se na to hodně soustředit. Myslím, že určitý nedostatek to bude, ale taky už nějaký pokroky dělám.

Před kempem jste říkala, že zkusíte dohnat hokejový vlak, který vám jako rychlobruslařce ujel. Podařilo se?

Spíš se jedná o běh na delší trať. Za týden se to dohnat nedá. Ale každý kemp nebo každá chvíle s holkami na ledě přispívá k tomu, abych ho dohnala. Kus práce jsem určitě odvedla.

Jak moc se tedy přiblížil váš sen zúčastnit se příští olympiády jako hokejistka?

Už pozvání na jakýkoliv reprezentační sraz je příznivý, co se této mety týká. Byla jsem za to samozřejmě moc ráda. Už jen kvůli možnosti porovnání se s takovou úrovní. Ale když pominu situaci s covidem, kterou neovlivním, sejít by se muselo hrozně moc věcí dohromady, aby to vyšlo. Jde o kolektivní sport, kde je vše možné, přijít mohou různá zranění. Počítám s tím, že se budu nadále zlepšovat, protože na tom pracuju, jak se dá. A když by se všechno vyvíjelo příznivě, nereálné to není. Ale je ještě docela dost daleko a záleží na okolnostech. Uvidíme, jaká bude konstelace hvězd.

Foto: repro Hokejka TV

Karolína Erbanová (vpravo) na kempu hokejové reprezentace.Foto: repro Hokejka TV

Možná lepší odhadovat reálnost účasti na mistrovství světa, které má být v květnu.

Platí to samé jako pro olympiádu, i když MS je v dřívějším termínu. Pořád do toho vstupují různé okolnosti. Do Klášterce jsem také původně neměla jet, dostala jsem se tam jako náhradnice. Důležité je být v kolektivním sportu, obzvlášť v této covidové době, připravená, kdyby pozvánka přišla, a udržovat se, což umím.

Představuje teď pro vás vidina hokejové kariéry hnací motor, který vás motivuje k tréninku a žene vás dál?

Když se zaměřím na nějaký cíl, mám vůli poměrně silnou. Vyzkoušela jsem si to už v bruslení. Musím říct, že přestože jde o jiný sport, hodně mi pomáhají zkušenosti z rychlobruslení. Když už člověk něčeho jednou dosáhne a tu cestu prošlápne, ví, které kroky je dobré učinit, aby se posunul a někam dostal. Na druhou stranu se do toho nechci úplně ponořit, vyvíjet na sebe tlak a celé to prožívat v křeči. Pro mě je už celkem velký úspěch a splněný sen, že jsem se mohla účastnit kempů a být s našimi nejlepšími hráčkami a nebýt tam úplně marná, mám-li to tak říct. Na druhou stranu vůle je veliká a cíle mám vždy vysoké. Asi by mě to ještě úplně neuspokojilo. Ráda bych se podívala, kam až mě to pustí.

Jak často teď slýcháte otázku o další olympiádě?

Je pravda, že po kempu v Klášterci se to trochu rozkřiklo. Těch předchozích menších kempů jsem se účastnila víc skrytě. Ale v tomhle už docela umím chodit. Není to na denním pořádku. Řekněme, že nějaká možnost tam je a není to úplně zavřené. Což bylo také možné, kdybych sama viděla, že na to nemám. Ale myslím, že na to, abych to sama vzdala, to není. Takže uvidíme, kam to povede.

Mimochodem mluvíme spolu na den přesně tři roky od zisku olympijské bronzové medaile...

Ono je už osmnáctého? Jsem si ani neuvědomila, že je výročí. (směje se)

Ožívají vzpomínky?

Ožívají, ale nemám to spojené s datumem. Vždy se mi něco vybaví. Nejčastěji, když třeba vidím nějakou fotku nebo sportovce, kteří tam se mnou byli a medaili slavili. Člověk si zpětně uvědomuje život v olympijské vesnici, vzpomene si na zážitky, který ještě dobíhají, protože dřív jsem je ještě úplně neprobádala, až nyní si je dáváte do souvislostí.

Na co vzpomínáte nejraději?

Hodně ráda vzpomínám na mého holandského trenéra, pod kterým jsem poslední dva roky trénovala a teď působí v Japonsku. Ráda vzpomínám na pár dnů po zisku medaile, který jsme si se zbytkem užili. Bylo to fajn. Když už máte medaili, všechno z vás spadne. Byly to krásný chvilky, na které ráda vzpomínám.

Foto: ČOV/Jan Malý

Karolína Erbanová pózuje s bronzovou medailí.Foto: ČOV/Jan Malý

Vraťme se ještě do současnosti. Žijete ve Vrchlabí, které je kvůli vysokému výskytu koronaviru v od světa odstřihnuté oblasti. Jak to zvládáte?

Je to zvláštní pocit. Ne že bych úplně tak často někam vyjížděla. Oproti tomu, jak jsem dřív lítala po celém světě, jsem teď docela pecivál. Vzdušnou čarou to mám asi tak čtyři sta metrů k hranici s okresem Semily, takže je to divný pocit... On se člověk nakonec přizpůsobí všemu, jen to trvá už moc dlouho.

Jak vás pandemie zasáhla pracovně?

Je to dost omezený. Trénuji ve Vrchlabí bruslení mládeže, ale ta na led nemůže. Takže maximálně pomáhám mladším klukům z áčka s bruslařským tréninkem, ale je to uzavřené jen pro ně. Hodně mně pomohly překlenout určité období právě pozvánky na reprezentační kempy. Byla to pro mě jediná možnost, jak se dostat na led, s více lidmi a ve výstroji. Jinak se snažím bojovat asi jako všichni okolo. Pracovní záležitosti, stejně jako sportovní, jsou hodně omezené. Pro všechny je to po psychické stránce zátěžová doba, ale doufejme, že se z toho brzy dostaneme.

Reklama

Sdílejte článek