Ve Finsku mě měli za klauna, vzpomíná Janecký. Teď vstoupil do druhé Síně slávy

Bylo krátce po revoluci, když se rozhodl změnit působiště. Do té doby stálice Pardubic Otakar Janecký vyrazila na svou severskou pouť. Ve Finsku strávil hned deset let a na zemi tisíce jezer nedá dopustit. Stala se pro něj druhým domovem.

Ale ve Finsku jsem si to neužil, protože jsem tam nemohl být, to byla škoda. Tady je to krásné. Když vidím ty lidi, na které jsem se chodil dívat a které jsem uznával… Od každého z nich se člověk chtěl něco naučit. Ten umí to, ten zase to. Třeba Milan Nový špatně bruslil, ale jakmile byl metr kolem brány, vždycky to smrdělo gólem. Vláďovi Martinců jste mohli přihrát zezadu do zad, on si to zpracoval, udělal obránce a dal góla.

Z toho kavárenského člověka se stal profík. Strávil jsem čtyři hodiny na zimáku, než jsem z každého tréninku přijel domů. Takže až takový profík jsem byl. Myslím si, že jsem si to trošku vzal i do života. Finsko je pro mě země zaslíbená. Je to krásná země, kam se vždy rád vracím.

Finsko byla chladná země. Oni všechno berou vážně. Co se jim řekne, to dělají na sto procent. A najednou tam přišel tady ten kašpar, který když šel na buly, tak se zdravil s diváky. Nebo když bylo rozbruslení. Oni na to nebyli zvyklí. Dalo to zabrat, ale myslím, že i tímhle jsem si v Jokeritu udělal jméno. Byla se mnou sranda a při zápase jsem se choval tak, jak jsem byl zvyklý.

Tomu stačilo odevzdat puk na modré čáře. A když byl současně s obráncem, skoro vždy dal gól.

Já byl rychlý hlavně po zápase, když jsem spěchal na cigáro. To jsem byl hodně rychle svlečený (smích).

V roce 1996, když šla dcera do školy. Bylo to ještě ve Finsku. Motivací byly právě děti, protože doma se nekouřilo a já trávil spoustu času na balkóně. Tak aby mě děti taky viděly, přestal jsem s tím.

Člověk to asi cítí, ale když je v zápřahu a má tyhle neřesti, tak se to neprojevuje. Spíš to vnímáte až ve chvíli, kdy zestárnete.

Když jste hrál v nějakém mančaftu a věděl jste, že jste dobrý, tak jste také věděl, že na jednom místě vydržíte třeba deset let. Tehdy se to tak nestřídalo, nelítalo se z jednoho týmu do druhého. Tak proč bych pak nechodil na kafe s cigárem a neužíval si života?

Finové byli takoví urputní. Bruslařsky na tom byli velice dobře. Když to řeknu blbě, chyběl jim takový ten československý hokejový mozek. A myslím, že za ta léta, co jsme tam chodili, jsme jim ho dodali. Řekl bych, že máme velkou zásluhu na tom, jak se pak finský hokej na mezinárodní scéně zvedl.

Já myslím, že hodně. V devadesátkách se moc ven neodcházelo a v Česku zůstávalo hodně dobrých hokejistů. Bylo těžké se prosadit do národního týmu. Trenéři měli hráče, na které spoléhali. Když se otevřel trh a všichni začali hrát venku, tak se mi poštěstilo a do národního týmu jsem se dostal.

Byli jsme doba bronzová, ale pro nás ty medaile byly jako zlaté. A já si jich vážím, za nic na světě bych neměnil. Nejblíž ke zlatu bylo asi v té Praze. Hrát doma je něco úplně jiného, ale potřebujete i štěstí. My tehdy prohráli s Finy v semifinále na penalty 2:3. Vyrovnali dvě minuty před koncem a já pak nedal nájezd. To bylo to chybějící štěstí.

Pavel byl takový táta. Vyslechl mě, poradil. Neříkám, že ostatní byli jiní, ale mně to s ním sedlo. Ivan byl velká persona. My z něj měli strach. Zrovna já ho mám z každé starší legendy. Já za něj byl kapitánem v roce 1994 v Itálii a řeknu to takhle: Strašně blbě se mu omlouvá, když je větší ikonou, než jste vy sám.

Já proti Pardubicím nic nemám. Jen si myslím, že by se tam měly legendy uctít podobně, jako to udělal Český hokej. Možná by bylo dobré, kdyby si to v Pardubicích uvědomili. Že tamní hokej nestojí jen na posledních pěti letech, ale má stoletou tradici. A těch legend je tam víc. Ne jedna, nebo dvě.