GLOSA: I „no name“ výběr nabídl Šilhavému cenná zjištění

Nešlo přitom pouze o velká jména plejerů jako Carvajal, Morata, Rodri, Asensio či třeba zázračný mladíček Gavi, nebo o giganty mezi evropskými kluby. Ba ani o stovky milionů, které se kolem reprezentantů La Roja točí a na něž jsou na transferové burze ceněny.

Trenér české reprezentace Jaroslav Šilhavý jen chtěl, aby jeho svěřenci měli před očima výzvu, která na ně ve čtvrtém dílu Ligy národů čekala.

Stimul a motivaci zároveň.

Na vyprodaném Estadio Rosaleda s třiceti tisíci diváků v ochozech a v atmosféře, kterou na Slovácku, Olomouci, Jablonci, ale koneckonců ani v pražském Edenu či Letné většina z nich nikdy nezažila.

Šilhavý neprozradil, nakolik se do sestavy Španělů trefil, když v ní jeho trenérský kolega Luis Enrique udělal oproti předchozímu střetnutí hned devět změn, jednoho ale docílil.

Jeho bezejmenný tým se protivníkovi vzepřel. Podobně, jako před týdnem v domácím duelu ho překvapil. Odvahou, charakterem i stylem, v němž rozestavení se třemi stopery funguje. A překvapivě i sebevědomím.

Nakonec sice prohrál 0:2, stejně jako tři dny předtím s Portugalci v Lisabonu, tentokrát však ze stínu vykročil. Odvahou, stejně jako výkonem a hrou, kterou se prezentoval.

A to přitom s kádrem, s nímž musel trenér vzhledem k omluvám i zraněním ještě před vyřčením nominace vlastně improvizovat a poté do něho s přibývajícími zápasy a narůstajícími absencemi povolávat a přidávat další a další hráče.

Ty, kteří celou sezonu nehráli, což byl případ tolik diskutovaného Alexe Krále z West Hamu, anebo ty, kteří byli ochotni nezvyklý červnový sraz akceptovat a za reprezentací dorazit.

Většinou z domácí ligy, protože si nejspíš uvědomili, že podobná příležitost zahrát si proti Ronaldovi či Carvajalovi, Alonsovi, Busquetsovi a spol. by se jim už v kariéře nabídnout nemusela. A další reprezentační šance možná také ne.

Prostě „no name" výběr, jak českou reprezentaci i při respektu ke kvalitám Vaclíka či Součka s Coufalem titulovali v Portugalsku, stejně jako ve Španělsku.

I kluby, v nichž čeští hráči nastupují, přitom vypisovali a samozřejmě komolili. Logicky, protože o Zeleném, Jurečkovi, Jemelkovi, Peškovi a spol. nemají sebemenší povědomí, stejně jako ho nemají o Slovácku, Jablonci či olomoucké Sigmě. Natož aby je znali, jako Češi znají Barcelonu, Real, Atlético.

A ani stamilionové rozdíly v hodnotě obou reprezentačních kádrů přitom nezapomněli vyčíslit.

Podobně jako Šilhavý v případě Španělů.

Ten ovšem dosáhl svého, neboť český tým se Španělům postavil a navzdory výkonnostním handicapům a markantním rozdílům v individuálních kvalitách mu zase vzdoroval. A i šancí měl v Málaze dost, aby je obral o body podobně jako v Praze.

A to přesto, že šlo o „no name" celek, z něhož vypadlo na patnáct hráčů, s nimiž trenér původně počítal.

Anebo možná právě proto, což je pro Šilhavého na prahu dalšího dvouletého cyklu, k němuž se upsal, cenné zjištění. Anebo alespoň podnět k zamyšlení.

Před zářijovým rozuzlením Ligy národů, stejně jako před kvalifikací o Evropu, která na reprezentaci následně čeká.