Článek
V první řadě chci poznamenat, že jsem nesdílel hysterii, která se strhla po oznámení původní nominace. Vysvětlení Šilhavého, že Čvančarovi poslední dva zápasy v reprezentaci nevyšly a v Mönchengladbachu nenastupoval v základu, stoprocentně sedělo. Ze strany Šilhavého tedy naprosto transparentní krok.
Čvančara totiž nemá v národním týmu takovou pozici, aby byl povoláván víceméně automaticky (opomíjený záložník Antonín Barák je jiný příběh - má za sebou 164 startů v italské lize, 37 odehraných zápasů v reprezentaci a v současném národním týmu by měl být i přes nesoulad s realizačním týmem).
Tři dny poté se Čvančara díky zranění konkurentů objevil v základní sestavě Borussie, v bundesligovém duelu proti Wolfsburgu (4:0) vstřelil gól. Za necelých 24 hodin byl Šilhavým povolán…
„Zareagoval na moje slova o sportovní formě tím nejlepším možným způsobem, když v pátek dal gól a hrál dobře. Bylo by skvělé, kdyby na tento výkon navázal i proti Polsku nebo Moldavsku,“ uvedl Šilhavý.
Zatímco zdůvodnění Čvančarovy absence sedí, vysvětlení jeho dodatečné nominace nikoli. Je, slušně řečeno, nešikovné. Na první pohled vypadá, jako by se Šilhavý se svými kolegy zalekl negativních reakcí a využil situace na zklidnění atmosféry. Což je špatně. Buď věřím, že se dotyčný hráč i přes slabší období zvedne a povolám ho hned, nebo tomu nevěřím a stojím si dál za svým.
A především: měnit rozhodnutí v případě řadového člena reprezentace na základě jednoho vstřeleného gólu a jednoho nadějného výkonu za poslední dvě měsíce, je minimálně zvláštní.
Navíc když je ve výběru na zápasy v Polsku a s Moldavskem dalších pět útočníků. Už tento počet je nad normálem. Jasně, reprezentační trenér má i na takový tah nárok. Vyznívá však podivně, zbrkle, neprofesionálně.
