Článek
Cítil zlobu, nechtěl hovořit, jenže jeden z extraligových řádů mu přikazuje, že coby nejlepší hráč utkání se z televizního rozhovoru nemůže vyvléct. Další mu pro změnu velí, že nesmí ani náznakem hodnotit sudí, a tak Milan Gulaš v této zvláštní až schizofrenní situaci řekl: "Že jsme v zápase měli tolik vyloučených, na to se musíte zeptat asi pana Šindlera (šéfa komise rozhodčích)."
A teď babo - či pane Řezníčku - raď. Je to porušení pravidel, či nikoliv? Když vidíte jen stroze napsaná slova, zdá se, že se Gulaš ničeho zakázaného nedopustil, jen prostě odkázal reportéra k vyšší hokejové instanci. Když jste ale viděli jeho televizní vystoupení, byla patrná ironie i naštvání, navíc o Šindlerovi začal mluvit sám.
Jen pár o desítek minut dřív a pár stovek kilometrů východněji se zase Boleslavští zlobili, že vítězný nájezd Vladimíra Svačiny nebyl v pořádku. "Bohužel rozhodl jeden nájezd, o kterém nejsem přesvědčen, že byl regulérní," prohlásil kouč Mladé Boleslavi Radim Rulík.
A vlastně tím naznačil, že sudí udělali chybu.
Porušil náhubkový zákon, či nikoliv?
A dovedeme-li to k absurditě, tak nevyřkl zakázané slovo i jeho protějšek Václav Varaďa, když uvedl: "Rozhodčí gól uznali a nám to dalo druhé vítězství."
Koneckonců v minulosti už jiní trenéři či spíše jejich zaměstnavatelé "cálovali" za výroky typu: "Já nic hodnotit nebudu, protože bych se nedoplatil. Po tom závěru, co se tady událo," či "Zaplatíte za mě pokutu? Tahle by asi byla velká. Nechci to komentovat, na shledanou."
I to jsou příklady, že nastal čas mlčící pravidlo 7.20 Herního řádu smazat. Chápu jeho někdejší smysl, tedy chránit pověst extraligy a neproměnit pozápasové rozhovory v návalu emocích v brekot. Rovněž chápu, že si každá soutěž či spolek může do jisté míry nastavit svá pravidla fungování, ale je obecně špatně bránit komukoliv ve svobodě projevu (není-li vulgární, lživý či jinak dehonestující). Vymizí-li tento řád, nebudeme muset hledat tenkou linii, co už bylo nepovolené naznačení či hodnocení a co ještě ujde.
A že se vrátíme k pláči, který jsme na přelomu tisíciletí slýchali? A že se komentáře nebudou točit kolem ničeho jiného než kolem verdiktů sudích? Kluby dnes mají PR manažery, tiskové mluvčí, a tak je právě na nich, aby si své hráče zkrotili, zda se mají po "každém" zápase měnit v uplakánky a hledat vinu v chybujících rozhodčích.
I sami hráči a trenéři jsou svéprávní lidé, kteří si umí spočítat případný dopad kritických slov. Protože to, že někomu pod hrozbou pokuty zamkneme ústa a zamezíme mu o případných minelách sudích mlčet, ještě neznamená, že se skutečně nedějí.
A že ti, jejichž jména se nesmí vyslovit, nejsou opravdu viníky.
