Tak odchází legenda! Dojemné a bouřlivé ovace pro Sáblíkovou: Bylo to nejkrásnějších 12 kol v životě

Milán (Od našeho zpravodaje) - Projela cílem, zaťala pěst. „Nic jiného dneska ani nešlo,“ vyprávěla později ironicky. Jenže taky když se její čas zastavil a ona se narovnala z rychlobruslařského postoje, zadívala se na tribuny, na kterých viděla, jak diváci nadšeně vstávají a tleskají. A ještě než došlo k dekorování vítězů, zažila pět minut, které v aréně patřily skoro jen jí. Coby odcházející hvězda rychlobruslení si je zasloužila.

Zkusila jsem to. Já nejsem člověk, který by tam šel s tím, že točím kola za 35 vteřin a prostě odjedu to. Byla jsem domluvená, že až pojedu kolo za 34 vteřin, tak trenér sundá tabulky. A brzy jsem věděla, že jedu hluboko za tím, co bych měla jet. Pak už to bylo jen o tom mentálně dojet. Bylo to strašně těžké, protože já jsem nebyla schopná vůbec ničeho. Co mě hnalo, bylo to, co jsem slyšela v hale, protože podpora před startem i při jízdě byla pro mě neskutečná. V hlavě jsem celou dobu měla i to, co se dělo u nás v České republice, když jsem nemohla jít na start tří kilometrů. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Jsem strašně moc ráda, že jsem tady dneska mohla být, že jsem mohla závodit, i když to vůbec nedopadlo tak, jak jsem chtěla. Ale bylo to nejkrásnějších dvanáct kol mého života.

Já jsem si nikdy nedokázala představit, že jednou budu končit kariéru a budu odcházet s takovým pocitem a s takovou podporou, kterou jsem dostávala. Já jsem za to neuvěřitelně vděčná. Pro mě to bylo něco, co jsem si v životě nedokázala představit. Bylo to nejhorších, ale ve skutečnosti i nejkrásnějších dvanáct kol mého života. Já na to nikdy nezapomenu. Z toho budu žít celou dobu.

Já bych si ho nenechala vzít. Když už jsem věděla, že jsem nalosovaná do posledního páru s někým, kdo vyhraje. A věděla jsem, jak závod bude probíhat, protože jsem nepředpokládala, že s ní (Italka Francesca Lollobrigidaová) udržím krok. Mně bylo jasné, že to rozjedu a že to prostě nedojedu, protože to nebylo možné. Včera jsem byla na ledě a měla jsem asi o dvacet tepů větší tepovku než normálně. Takže bylo jasné, že nebude možné s tím bojovat. Ale pocit, i když to strašně bolelo, byl nezapomenutelný.

Akorát je hrozná škoda, že končí. Jela si to sama, jela perfektní jízdu. Prostě se toho nebála. I když jsem dostávala totální ‚čóru‘, tak jsem se ještě koukala na to, jestli je pořád první. Říkala jsem si: ‚Pojď, holka, protože já ti nepomůžu, tak se snaž.‘ A ona to dokázala. A pak za mnou přijela, objala mě. To všechno pro mě znamená strašně moc, ta přátelství jsou nezapomenutelná.

To věděla, že určitě neudělám. Musím říct, že mě podporovala na posledních trénincích v Inzellu, protože to se mnou bylo letos jak na houpačce. Chvilku jsem byla prostě úplně naspeedovaná, že jedu na olympiádu. Chvíli mě dostávalo to, že je konec. Spousta lidí se mnou letos prožívala tu horskou dráhu, kdy jednou hlava říkala: ‚To bude dobré‘ a druhá strana nemohla přijmout to, že už všechno končí.

Asi se budu hádat ještě s Petrem (trenérem Novákem). On chce, ale… Každý start na olympiádě je něco, co jsem si přála. Ale po tom, co jsem zažila dneska. To byla ta nejhezčí tečka za olympiádou, kterou jsem si mohla prožít a kterou jsem mohla dostat.

Ona mě poprosila, jestli bych jí mohla stát na střídací rovince, tak tam možná budu trošku v jiné roli.

... to je uklidňující.

Já jsem si hrozně přála nebýt poslední. Ale pro mě bylo dneska nejdůležitější nastoupit a dojet. Já jsem opravdu nemohla jet rychleji, nešlo mi to. Kdybych v tom tempu ze začátku jela déle, tak bych možná nedojela a někde upadla. Projet cílem byl pro mě vrchol dneška.

Ano. Mně chybí kyslík. Já jdu pět pater do pokoje a musím si ve třetím patře dát pauzu. Já nejsem schopná prostě vůbec ničeho. Pro mě to byla svým způsobem hrozná tragédie, co se mi stalo. Ale startovala jsem tady a bylo pro mě neuvěřitelné tam dnes stát.

Já to asi nemůžu říct, co mám dneska v plánu.