Článek
Milán (od naší zpravodajky) – Jako souboj obra s trpaslíkem jsou duely českých parahokejistů se světovými velmocemi, do kterých už od paralympiády v Pekingu musíme počítat i Čínu. Ne snad, že by Češi nestačili. Naopak.
Jako jediný evropský tým dokážou Kanadě, USA a Číně konkurovat. Dlouhodobě patří do top světové elity, což dokazují tři bronzy z MS v řadě a vlastně i čtvrté místo na paralympijských hrách, kdy k bronzu chybělo prostě jen trochu toho „sportovního štěstíčka“.
Zásadní rozdíl je ale v základně. Desetimilionový trpaslík jménem Česká republika prostě nemůže mít tak široký výběr parahokejistů jako obr Kanada se čtyřiceti miliony občanů, USA se skoro 350 miliony nebo dokonce Čína, ve které žije 1,41 miliardy lidí. A tady je ten kámen úrazu, ale i strašně krásná ukázka české vůle.
V zámořských celcích by zřejmě nenastala situace, že půl roku po prvním usazení do parahokejových saní už bude hráč v reprezentaci a na cestě na paralympijské hry, jako tomu bylo například u Theodora Pátka. Konkurence je prostě větší.
A není to jen počtem obyvatel, USA je země válečných veteránů, v Kanadě je i parahokej národním sportem a Čína před domácími paralympijskými hrami dostala jasný cíl – vytvořit silné parahokejové mužstvo. V Česku pak mají hráči kromě parahokeje i práci a před dvaceti lety, kdy v národním týmu začínali veteráni Zdeněk Hábl nebo Pavel Kubeš, jen opravdoví fajnšmekři věděli, že hokej mohou hrát i handicapovaní.
Zimní paralympiáda 2026
V pořadí již XIV. zimní paralympijské hry se konaly v termínu od 6. do 15. března 2026. Letošní česká výprava měla rekordních 24 sportovců, kteří bojovali o medaile v para hokeji, para biatlonu, alpském lyžování a běžeckém lyžování. Na čtvrtém místě, tedy těsně pod cenným kovy skončili čeští parahokejisté.
Medaile: ZLATO: Carina Edlingerová (biatlon), STŘÍBRO: Carina Edlingerová (biatlon), STŘÍBRO: Simona Bubeníčková (biatlon), STŘÍBRO: Simona Bubeníčková (běžecké lyžování), STŘÍBRO: Simona Bubeníčková (běžecké lyžování), BRONZ: Simona Bubeníčková (biatlon)
Český parahokej ušel obrovský kus cesty. Velký boom zaznamenal na domácím světovém šampionátu v roce 2019 a strhl fanoušky po celé zemi. Z nenápadného sportu, pro který byla obrovským úspěchem už jen účast na paralympijských hrách, se stal fenomén, který začal sbírat nové hráče.
A začal sklízet ovoce v podobě třech bronzů z mistrovství světa v řadě, kdy právě Čínu pokaždé v souboji o třetí místo porazil. Jako nebojácný David obrovského Goliáše. Na čtvrtý pokus už to nevyšlo. Goliáš zvítězil.
Je to trochu zklamání, ale když se ohlédneme několik let zpátky, uvidíme pár nadšenců, kteří se po úraze či nemoci baví parahokejem a jsou rádi, když vůbec nějaký tým porazí a od zámořských celků nedostane dvouciferný počet gólů.
Teď v Miláně sehráli Češi obstojnou partii s Kanadou, proti USA dokonce vedli a půl zápasu pozdější paralympijské šampiony pořádně trápili a s Čínou sehráli vyrovnaný duel, o jehož osudu rozhodla jediná chybka. Další soupeře smázl národní tým bez větších problémů a může stoupat jenom nahoru.
A protože se daří v posledních letech malou českou základnu pomalu rozšiřovat, můžeme doufat ve světlé zítřky. Český parahokejový tým má potenciál, ale hlavně vůli a chuť zlepšovat se. A tak se jednou snad dočkáme dne, kdy Češi zámořským celkům dokážou konkurovat po celý zápas a třeba je i udolají.
Před sebou mají svěřenci trenéra Jakuba Novotného nový čtyřletý cyklus. Během toho uplynulého se ze šestého týmu z paralympiády v Pekingu vypracovali ve třetí celek světa. Klidně se tak mohou ze čtvrtého místa v Miláně posunout i na medailovou pozici v roce 2030 ve francouzských Alpách. Protože tihle kluci potenciál na premiérovou paralympijskou medaili pro český parahokej rozhodně mají.
